Chci back

Nejradši bych se zastřelila.

 

Když jsem přišla včera večer z práce, volala mamka. Že je to prej špatný. Špatný s babičkou. A slyšela jsem přesně ty slova, který jsem slyšet nechtěla. Rakovina, metastázy.

 

Moje babička. Babička, která mě toho tolik naučila. Babička, která peče ty nejlepší dorty, plete ty nejlepší ponožky a u který se vždycky dá aspoň na chvíli vrátit do dětských let.

 

Celej večer jsem řvala, dusila se směsí vzteku a bezmoci z toho, že jediný, co můžu udělat, je dusit se vztekem a bezmocí a opakovala jsem, že prostě nechci. Nechci, aby to tak bylo!

 

Dneska jsem vstala, celá opuchlá, a šla jsem do mailový schránky, kde jsem měla v rozepsaných mailech povídku, na který jsem strávila hodně času. Jo, jen debil si píše povídku jako rozepsanej mail, aniž by jí měl někde jinde. Jen debila ani nenapadne si jí poslat. Jsem zkrátka nepoučitelná.

 

Chtěla jsem si jí zkopčit do wordu. Tak jsem celej text označila a místo Ctrl C jsem zmáčkla Ctrl V. Povídka zmizela a místo ní se objevila dementní adresa na dementní webovou stránku, na kterou jsem koukala předtím.

 

A celý se to hned automaticky uložilo!

 

Já vim, je to banalita. Obzvlášť proti tomu, co jsem se dozvěděla včera. Ale totálně mě to dorazilo!

 

Když už nemam tlačítko back v životě, proč ho nemá aspoň moje mailová schránka?!

 

Mam tak strašnej vztek na všechno, že jsem totálně paralyzovaná...