úterý 10. prosince 2013

Bacha na spoďáry

Vzhledem k tomu, že se blíží Vánoce, chtěla bych napsat jeden ryze vánoční článek na zcela vánoční téma...a sice...článek o spoďárech. Pro mě totiž spoďáry symbolizujou Vánoce. A vždycky, když si je oblíkam, začnu zpívat koledy. Ne, to už fakt kecam :-D
 
Ale vážně. Myslim si, že nejsem sama, kdo pod stromečkem vždycky našel zásobu spoďárů na další rok. Moje spoďáry vždycky měly jedno specifikum - byly bílý a naprosto obrovský. A taky si vzpomínam, že si to Ježíšek jednou nějak spletl a přinesl mi klučičí slipy. Obří, samozřejmě.
 
Řeknu vám, že ještě dneska přemýšlim, co mi tim chtěl Ježíšek říct. A ač je mi to poměrně trapný přiznat, tenkrát jsem to vážně nosila. Prostě jsem chodila v obřích spoďárech a přišlo mi to úplně normální. A pak už mi to tak úplně normální nepřišlo, ale stejně jsem je nosila dál. Když už mi je ten Ježíšek přines...
 
Moje spoďárový tajemství ovšem nezůstalo skryto. To když jsem se takhle jednou ve škole posadila a měla příliš krátkej svetr. Moje spolusedící mě taktně upozornila: "Káťo, kouká ti košilka". A já jsem s kamennou tváří odvětila: "To nejni košilka, to jsou spoďáry", načež na mě spolusedící vrhla nevěřící pohled a pak se začala smát. O přestávce jsem pak svojí spodní výbavu musela ukázat několika spolužačkám, kterým spolusedící navykládala, že to prostě musí vidět. Všechny jsme se smály jak šílený...
 
Všechno tohle se mi vrátilo, když jsem se minulej týden vypravila do Primarku, abych nakoupila poslední zásoby levných šuntů. Když jsem zamířila do oddělení kalhotek, měli je tam po kusech - jedny za jednu libru. Pak tam ale ještě měli balení po čtyřech za 3 libry! Co myslíte, že jsem koupila...samo, že ty balený, u kterých jsem sice neviděla reálnou velikost a tvar, ale byly levnější. Říkala jsem si, že ta velikost přeci musí odpovídat těm kusovým. Jedno balení jsem teda vzala pro sebe, jedno taky pro ségru, aby měla šťastný a veselý. A ještě jsem pro sebe přihodila pár těch kusových.
 
Doma jsem potom to balení rozbalila a vybaflo na mě tohle (ty leopardí):


Pokud by se někomu zdálo, že jsem lehce posedlá leopardim vzorem, tak nejsem! To vůůůbec!


Prostě totálně obří spoďáry, kde slovo "obří" získává ve spoďárový oblasti úplně novej rozměr. Ty růžový jsou ty, co prodávali po kusech. Podotýkam, že oboje jsou údajně stejný velikosti! Záludnost asi bude ve slovíčku "full", který bylo uvedený na obalu. Koho by ale proboha napadlo, že "full" znamená, že je můžete v případě potřeby nosit jako kalhotky a triko v jednom!
 
A tak si letos udělam krásný Vánoce se všim všudy...včetně obřích spoďárů. Muž bude jistě nadšenej...
 
 
PS: Ségra, těšíš se? :-D

čtvrtek 5. prosince 2013

Last 2

Zbejvaji mi poslední 2 týdny v Anglii a už mě to tu vážně nebaví. Stýská se mi už i po mojí pračce...
 
"You´re leaving, that´s soooo sad!"...to je to, co teď ve škole slýcham nejčastějc. Takže jsem začala obstojně ovládat umění udělat smutnej obličej ve chvíli, kdy se to ode mě očekává. Nejsem ale ani trochu sad. Jsem už spíš tak trochu mad z toho flákání tady.
 
A není to vůbec sranda! Jsem zcela vážně tak trochu v depresi...a to je vážný. Dost vážný! Všechno mi přijde tak nějak blbý a malicherný, což je u mě nejtypičtější příznak všeobecný nespokojenosti. Navíc nedokážu ani sdílet tu všudypřítomnou vánoční atmosféru s těma naprosto šílenýma Britama, který slaví Vánoce už od Haloweenu.
A ještě ke všemu jsem začala číst Levharta od mýho milovanýho Nesboa, což mi k dobrý náladě taky moc nepřidává. Je to čim dál tim temnější a zamotanější a když to čtu večer před spaním, tak se fakt bojim a jsem tady na ten svůj strach úplně sama.
 
Zkrátka...člověk (já) nemůže bejt šťastnej, když málo maká a moc přemejšlí. A to já teď přesně dělam.
 
A pár fotek (dokumentujících, jak strašně špatně se mam):

Možná to svoje ořechožroutství už trochu přehánim

V sobotu jsem byla v kině na The Butler a pak jsem se totálně přežrala (a to jsem snědla jen půlku)

Univerzita v noci

Bohoslužba v univerzitní kapli...proč ne? Z toho by si Karlovka měla vzít příklad, je přece třeba, aby se studenti pomodlili za blaho univerzity.


Včerejší výlet do Ham House, kam jsme dorazili ve 2:45...dům zavíral ve 3. Přesto jsme vevnitř stihli ochutnávku piva ze 17. století. Tomu řikam (ne)načasování.

Takže si nemam v podstatě na co stěžovat žejo. Ale já už se prostě těšim domu...na všechny a na všechno, co mi tady tak chybí. Zjistila jsem, že už jsem asi zapustila kořeny moc hluboko na to, abych se dala jen tak bezproblémově přesadit.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...