čtvrtek 28. listopadu 2013

Jsem netvor a koukam koním na zuby

Už jakou malou holčičku mě rodiče učili, že koukat DAROVANÝMU koni na zuby, je vrchol neslušnýho chování. A já se celej život snažim tohle pravidlo dodržovat. Ale někdy to, i přes veškerou vynaloženou snahu, prostě nejde...
 
A tak mi jednoho krásnýho dne strčila Italka před obličej pytlík s prapodivnym obsahem, že prej mi přinesla dárek, co sama pekla. Byly to muffiny.
Tak jsem slušně poděkovala. Italka na ně byla zřejmě velmi pyšná, protože mi ještě řekla, ať jí pak hned napíšu, jak mi chutnaly...
 
Nenapsala jsem jí nic, protože není v mých silách tak moc lhát.
 
Doma jsem totiž s pytlíku vyndala tohle:


Výška - zhruba centimentr a půl (balzám na rty pro ilustraci)
Tvrdost - šutr (typuju to tak aspoň na žulu)
Ale pozor, já nejsem žádná fajnovka! Řekla jsem si, že vzhled přece není důležitej. Tak jsem do toho odvážně kousla. A zase to vyplivla. Po chvíli přemýšlení jsem přišla na to, co mi ta (ne)chuť připomíná... Italce se normálně podařilo nechtěně stvořit vizovický pečivo! A jestli si říkáte, že to nemůžu vědět, protože vizovický pečivo se přece nejí, tak mi věřte, že jsem v tomhle směru zcela kompetentní, protože jsem ho kdysi dávno nerozvážně ochutnala.

Dílo zkázy extra zblízka

Nejlepší na tom je, že Italka pořád povídá, že by se pečenim chtěla živit a je do toho hrozně nadšená. Zatím nám ale vytvořila jen samý blafy a tyhle muffiny byly totální korunou.
Já je v tomhle článku v podstatě ani nechci pomluvit. Spíš bych je ráda postavila na piedestal a po zbytek života je obdivovala, protože to prostě nedokážu pochopit. Nedokážu pochopit, jakej druh dosud neobjevenýho umění mohl vést k jejich vzniku. Ty muffiny jsou prostě totální nadpozemskej zázrak.
 
Takže jsem je tady měla několik dní vystavený na stole a tiše je obdivovala...a pak jsem je vyhodila do koše. Ale přísaham, že po zbytek svých dní na tomhle světě je budu obdivovat, protože vážně nedokážu pochopit, jak někdo může použít suroviny na muffiny a upéct vizovický pečivo. To musí bejt přece totální umělec!
 
Vyhozenim muffinů do koše to ale neskončilo. V hlavě se mi totiž zrodil ďábelskej plán.
Když jsem ho po skypu oznámila mamce, zděsila se, jakou to porodila stvůru a zapřísahala mě, ať to nedělam.
Já jsem to ale stejně udělala...
Když jsem to pak na skypu řekla muži, jen strnul a řekl: "No to jsi neudělala!"
 
POZVALA JSEM ITALKU NA VEČEŘI A UPEKLA JSEM MUFFINY! (samozřejmě jen jako dezert, jako hlavní jídlo muffiny většinou neservíruju)
 
A povedly se (protože na muffinech VĚTŠINOU nic zkazit nejde):


A pointa?
Italce se udělalo blbě a nepřišla.

Patří mi to...za to, že jsem netvor a koukam koním na zuby.


úterý 26. listopadu 2013

Hampton Court Palace a tip, jak v Londýně ušetřit

Ceny za návštěvy kulturních krás Londýna jsou občas poněkud astronomický a tak jsem si říkala, že bych mohla popsat jednu z cest, jak to jde levnějc.
 
Nejdřív bude třeba malá lekce z dopravy v Londýně...kdyby náhodou byl někdo ztracenej (a ani bych se mu nedivila). Já osobně bych před odjezdem do Londýna byla šťastná jak blecha, kdybych takový informace našla pohromadě.
 
Takže v Londýně nám jezdí hlavně tyhle dopravní prostředky:
1) Autobusy - rozhodně nedoporučuju, pokud máte jinou možnost, autobusem nejezděte, protože to bude trvat dlouho a bude to dost nepříjemný. Na druhou stranu jsou nejlevnější, což se asi vyplatí uvážit, pokud máte v plánu podniknout jen jednu cestu, kterou autobusem můžete uskutečnit (proč se to nevyplatí, pokud máte v plánu jet vícekrát za den, si řekneme za chvíli). Platí se stejně, ať už jedete jednu zastávku nebo třeba hodinu a pozor, pokud chcete vystoupit, je většinou třeba zmáčknout tlačítko stop.
 
2) Metro - taky ho zrovna nemiluju, většinou je narvaný a je v něm vedro. Ideální pro cestování na krátký vzdálenosti v rámci centra.
 
3) DLR - něco mezi metrem a vlakem. V pohodě.
 
4) Vlaky - jsou asi nejpohodlnější dopravní prostředek v Londýně. Pokud se vám to v rámci vaší cesty hodí, rozhodně jeďte vlakem.
 
Samozřejmě se dají využít i další dopravní prostředky jako třeba jet lodí, ale to už je trochu dražší sranda a je to spíš zážitek, než jen způsob, jak se někam dostat.
Co se týče plánování trasy, můžete to udělat tady ale třeba Google Maps taky nejsou úplně k zahození.
 
A teď k tomu, jak za to cestování zaplatit.
Pokud jedete do Londýna na více než jeden den, určitě si pořiďte Oyster Card, mají ji úplně všude na nádražích, v trafikách...no určitě to nebude problém. A nejspíš se vás rovnou zeptají, jestli ji chcete nabít (top up), takže klidně řekněte, že jo. Za Oyster Card zaplatíte vratnou zálohu 5 liber a nabít si jí sami pak můžete téměř kdekoli, kde vidíte oyster symbol. Doporučuju nabíjet na pay-as-you-go.
 
A proč je to nejlepší způsob?
S Oysterem jezdíte levnějc, než kdybyste si koupili obyč jízdenku. Další výhodou je, že Oyster vždycky jenom přiložíte ke čtečce a všechno se udělá za vás. Nemusíte kontrolovat zóny, peak a off-peak a nic. A navíc, peníze na pay-as-you-go se z karty odečítají jen do tý doby, než dosáhnete částky, kterou byste zaplatili, kdybyste si koupili na Oyster denní jízdenku. A týhle částky dosáhnete v Londýně skoro vždycky, když někam jedete a je to něco pod 8 liber. Když víte, že tenhle limit nepřesáhnete, je výhodnější jet autobusem, protože je nejlevnější.
 
Tak a teď už můžu konečně přejít k tomu, jak ušetřit za ty kulturní památky :-)
 
Na vlakových nádražích najdete tuhle knížečku (domnívam se, že něco takovýho tu budou mít tak nějak pořád, akorát vydávaji pořád nový):

 
 
Podstatou je, že navštívíte vybranou "atrakci" dva za cenu jednoho. Což je většinou pořádnej rozdíl. 
 
Tady vidíte, co všechno můžete navštívit...například právě i Hampton Court Palace

Je tam dokonce i London Eye, Madame Tussauds a St Paul´s...

Jediný, co potřebujete, je mít jízdenku na vlak.
Takže si představme modelovou situaci. Jsme dva londýnský cestovatelé a chceme jet na výlet do Hampton Court Palace. Všechno, co potřebujeme, je jízdenka na vlak - Travelcard. Tahle jízdenka ale bude platit i na metro a autobusy, takže dneska výjimečně necháme Oyster Card doma a koupíme si denní Travelcard (která by se dala zakoupit i na Oyster, pokud nezvolíte možnost pay-as-you-go, ale to už nevim, jestli bych vám tu hlavu nemotala moc a navíc - my ten lístek na vlak potřebujeme fyzicky, ne na Oysteru). Takže cíl je jasnej - denní Travelcard.
Na mapě si najdeme, že Hampton Court Palace leží až kdesi v zóně 6, takže potřebujeme Travelcard na zóny 1-6 (což bude trochu dražší, jedeme holt už kamsi do pr...). Pak se nás automat zeptá, jestli chceme jízdenku peak nebo off-peak. Tady by bylo lepší jet o víkendu, protože celej víkend je off-peak (peak jízdenka je podstatně dražší). Pokud byste chtěli jet ve všední den s off-peak jízdenkou musíte se trefit do určitých časů, který si ale přesně nepamatuju. Peak čas je prostě ten čas, když všichni jednou do práce a pak z práce, takže myslim, že je to kolem 9 a pak kolem 5.
Samozřejmě by taky šlo koupit si pouze jízdenku na vlak a nekupovat denní jízdenku...člověk prostě vždycky musí zvážit vlastní polohu, cílovou polohu a všechny ostatní faktory místní dopravy a uvážit, co bude nejlepší a nejlevnější.
 
Každopádně...výsledkem musí bejt nějaká Travelcard:
Vidíte, že off-peak mě stála skoro 9 liber, takže jsem utratila cca jen o libru víc než bych utratila na Oyster (pay-as-you-go), ale v Hampton Court jsem potom ušetřila na vstupu 9 liber. Takže se to vyplatilo...
 
Takže máme jízdenku, dojedeme na stanici Waterloo, odkud nám jede vlak k Hampton Court Palace. Když tam dojedeme, u pokladny jim předáme lístek, kterej jsme vytrhli ze zadní strany knížečky a vyplnili ho a k tomu jim ukážeme svoje Travelcards. I když jsme dva, tak zaplatíme cenu jenom za jednoho. Sláva! Pak si dojdeme vyzvednout headphony a můžeme se kochat a procházet.

 
 
Prostory Hampton Court Palace jsou převážně zaměřený na Jindřicha VIII., kterej z něj udělal svůj královskej palác.
 
Mně osobně se nejvíc líbila kuchyně Jindřicha VIII. :
 


Sporák


Tady něco přesně pro mě - pec na chleba. Člověk se diví, že uměli takový chleby péct před 400 lety a teď už umí jen tousťák. Jak je to možný?

Tady se porcovalo maso

Z headphonů se dozvíte, že se v kuchyni za doby Jindřicha VIII. vařilo pro 600 lidí, maso se peklo na 6 obřích roštech (z nichž jeden byl pro dokreslení atmosféry opravdu rozdělanej), kolik toho takovej královskej dvůr sežral za rok (hodně) a spoustu dalších informací.
Blízko kuchyně byl nádhernej obchůdek, kde hráli vánoční koledy, což spolu s vůni ohně vytvářelo fakt krásnou atmosféru.
Po prohlídce kuchyně míříme dál:


"Nádvoří" - nevim, jak jinak to nazvat

Potom si můžeme prohlídnout ještě "Henry VIII´s Apartements", "William III´s Apartements", "Mary II´s Apartements" (který byly zrovna zavřený) a pak ještě nějaký místnosti, kde vám převypráví životní příběh Jindřicha atd...

Mam pocit, že v komnatách se fotit nesmělo, protože odsud fotky tak nějak nemam (a jestli se smělo, tak jsem debil). Takže jen něco:

Vstup do komnat Williama III.

Krásná zahrada


A nezapomeňte na nádherný zahrady:



Do bludiště určitě taky zajděte, je to snad jediný bludiště, kde jsem se fakt ztratila a měla strach, že se nenajdu
 
Uf, tohle je ten nejdelší prokrastinační článek, co jsem kdy napsala. Doufam, že třeba někomu pomůže a že je můj popis londýnský dopravy alespoň trochu srozumitelnej...
 
 

pondělí 25. listopadu 2013

Jak jsem referovala a odreferovala

Tak jsem odreferovala a vážně bych strašně ráda napsala, že jsem se bála zbytečně a že to nic nebylo. Ale pravdou je, že to pro mě byl horor a můžu to směle zařadit na seznam hned ke zkouškám v autoškole, státnicím a prostě všem odporným událostem.
 
Ráno a celý dopoledne jsem byla tak strašně vynervená, že jsem se zapomněla najíst i napít (a prezentace byla až v 1 odpoledne). Takže považuju za velkej úspěch, že jsem se zvládla oblíct a vůbec se do tý školy dostat...protože si to upřímně ani nepamatuju.
 
S celý prezentace si už vůbec nic nepamatuju, mam totální mlhu, takže ani nemůžu posoudit, jak moc jsem to podělala. Ale nedělam si iluze, určitě jsem mlela strašný krávoviny. A tak se preventivně stydim. Já se totiž vždycky za svoje "veřejný" vystoupení stydim. A ten pocit nesnesitelnýho studu se mě vždycky drží tak tejden, takže si to ještě následující dny dosyta užiju. A i když vim, že je to všechno vlastně úplně zbytečný, tak si stejně nemůžu pomoct.
 
Já nadělam, co? Ale já už to vážně nikdy nechci zažít! Nesnášim, vážně NESNÁŠIM, mluvení před většim počtem lidí, ještě k tomu vestoje, v angličtině a na odborný téma. Jak řikam, horor!
 
Ale svůj "veleúspěch" jsem hned oslavila velehříchem v Mekáči:



A mam dneska svátek! To si vážně budu muset koupit něco moc hezkýho a drahýho, když jsem přežila tak strašný utrpení :-D
 
A taky se začínam oficiálně těšit na Vánoce, protože všechny moje erasmácký úkoly, který mi ještě zbývaji, budou už "jen" písemně (kromě ústní zkoušky z italštiny, tý se ale nebojim), takže už mě nečeká nic nepříjemnýho. Zaplaťpánbůh...


sobota 23. listopadu 2013

Univerzitní (ú)spěchy

Tak jen pro začátek...jsem děsně unavená! Ale fakt úplně příšerně moc! Dneska jsem celej den strávila v Hampton Court Palace, což je rozhodně jedno z nejkrásnějších míst v Londýně. Doporučuju!


Hampton Court Palace...a co teprve vevnitř!


A vůbec, celej tenhle týden byl pro mě fakt náročnej, jelikož jsem týden předtím vesele prokrastinovala nad Infernem (od D. Browna, mimochodem fakt shit, ale na prokrastinaci ideál), takže se to na mě teď navalilo. V pondělí mam tu svojí slavnou prezentaci, hned potom několik deadlinů. Zabila bych se, fakt.
 
Na prezentaci a ostatních restech jsem od úterý do pátku pracovala tak usilovně, že mam místo očního bělma oční rudmo a mozek mě vyloženě fyzicky bolí. Ale prezentaci mam hotovou! Teď to tam ještě před tou bandou Angličanů, který mě mají za exotickou vopici, přednést. Fakt se těšim. A zcela reálně uvažuju nad tim, že si dam předtím panáka na kuráž, což by u mě znamenalo, že budu zlitá jak hovado, což by mi ale na druhou stranu zas tak nevadilo. Ještě to budu muset promyslet...
 
A teď teda k tomu Italovi...aby bylo jasno, Ital se mi nelíbí, mam svýho muže a tak to je a bude...
 
Ale!
 
Možná už jsem se tady zmiňovala, že jednim z mých předmětů je italština. Takže mě napadá jedno pravidlo pro studium jazyků a to: nabrkněte si rodilýho mluvčího, pro studium je to nebývalá výhoda. Mně se to teda povedlo bezděčně a vlastně ani nevim jak. Svojí fyzickou krásou si nejsem zcela jistá a co se týče krásy vnitřní, všichni víme, že tou teda rozhodně neoplývam. Domnívam se, že jsem ho natolik zaujala tim, že jsem poměrně neklidná a vzteklá, což on velmi oceňuje.
Takže se na mě furt usmívá jako měsíček na hnoji, říká mi, jak jsem cute a podobný ptákoviny a hlavně...furt se mě ptá, jestli nechci v italštině s něčim pomoct nebo něco opravit, což já samozřejmě chci, žejo. Aneb, jak by řekla moje maminka: "To bys byla blbá, kdybys toho nevyužila!"
No a co dodat...snad jen to, že mi italština fakt jde :-D
 
Takže vytuněný pravidlo pro studium italštiny: nabrkněte si Itala, což provedete tak, že se budete chovat jako vzteklá kráva.

Funguje to!

A když už jsem u těch mých (pravda, téměř neexistujících) univerzitních úspěchů, musim se zmínit o tom, že "moje" univerzita hraje v Thorovi 2! Což už určitě každej viděl...kromě mě, samozřejmě.


Takže nemůžu říct, jak velkou roli tam univerzita má, ale podle traileru to vypadá, že docela i velkou (0:28 - ten komplex budov jak na ně míří cosi ošklivýho směrem od řeky).

A když už jsme u toho Thora...



Zdroj

V pondělí se za mě pomodlete...because I´m worth it.

pondělí 18. listopadu 2013

Volání primitivních potřeb

Každej, kdo mě zná, ví, že v mase moc nejedu.
 
Každýmu, kdo mě zná, bych chtěla říct, že jsem do sebe právě narvala čtvrt kila hovězího a cítim se výborně.

Zdroj


To máte tak...
 
Už přes dva měsíce žiju téměř bez masa. Jednak je tady celkem drahý a taky tady nerada vařim, protože se dvěma pidi pánvema a jednim pidi nožem se vaří dost blbě. Fakt jo. A tak točim furt dokola kuskus, rejži, těstoviny, kuskus, rejži, těstoviny, což je rychlý a levný.
 
Což znamená, že kuskuso-rejžovo-těstovinová krize prostě musela přijít. A přišla. Včera. Já už to prostě nejsem schopná pozřít a i když o tom píšu, tak se mi zvedá žaludek!
 
Takže jsem v rámci krize celý včerejší odpoledne strávila místo učení nad videama od Koko, který už jsem sice viděla, ale to mi bylo úplně jedno. Už bych svoje počínání ani nenazvala prokrastinací, to bylo totiž čirý zoufalství.
 
V noci jsem pak snila o všem tom úžasnym jídle.
 
Dneska jsem při cestě ze školy zašla do obchodu. To mletý hovězí na mě vyloženě volalo. Neodolala jsem. Doma jsem pak stvořila obří burger ze čtvrt kila masa a sežrala ho rychlostí světla. Celej.
 
Takže...maso je fajn. Někdy. To je asi moje dnešní poselství :-D
 
Příště už konečně musim napsat, jak se do mě zamiloval Ital, což bude asi zajímavější než moje rande se čtvrkilovym hovězim...
 

čtvrtek 14. listopadu 2013

How are you?

Zřejmě nazrál čas na další hnojokyd...
 
Takže:
 
Proč se mě tady ksakru furt někdo ptá, jak se mam? Je to vážně nutný, odpovídat na tuhle otázku 30x denně, někdy i několikrát jednomu člověku? Protože když se mě tatáž osoba zeptá už popátý ve stejnej den, připadam si vážně jak u debilů. Jsem Češka, tak je jasný, že jsem nasraná prakticky od rána do večera! Netřeba se ptát!
 
Dneska ráno jsem se vzbudila s chřipkou, kterou v mym okolí teď trpí nebo trpěl snad každej. Do školy jsem musela už na první hodinu. Obligátní "how are you" otázce jsem se ani tentokrát nevyhnula. V 7 ráno, s pocitem na blití jsem chtěla dotyčnou osobu už vážně poslat do prdele. Nicméně jsem se v rámci zachování tváře a přátelských vztahů udržela a s křečovitym úsměvem odpověděla, že je příliš brzo na to, abych o tom vůbec mohla přemejšlet.
 
Jsem neslušná a nevychovaná, ale tuhle otázku prostě většině lidí nepokládam. Protože mě zcela upřímně zajímá předevšim to, jak se mam já. A jsem naprosto přesvědčená o tom, že to takhle mají i všichni ostatní. Proč pokládat takhle debilní otázku jen proto, aby nestála řeč? Je nutný mluvit, když nemáme co říct? Neni.
 
A ještě se musim zmínit o tom, že už vážně nemůžu vystát Holanďanku. Je jí proboha 19, je z nás na bytě nejmladší a pořád chodí a říká nám, co máme dělat, aby to bylo správně. A tak nám neustále připomíná, ať zhasínáme na chodbě, ať si zapínáme větrák při vaření a tisíc dalších věcí, který každej proboha ví. Říká nám dokonce i co je zdravý jíst, kolikrát denně, co není zdravý a já už jenom čekam, až mi řekne, kolikrát denně se mam jít vyčůrat, aby to bylo podle jejích představ.
 
Tohle její chování mě začalo vytáčet natolik, že jsem to nevydržela a záměrně se chovam jak dětinská blbka. Takže chodim a rozsvicim na chodbě, nezapínam si větrák při vaření a dělam všeobecně přesnej opak toho, co Holanďanka vyžaduje, což vede k tomu, že to připomíná ještě častěji.
 
Jsem si vědoma toho, že tim roztáčim nekonečnej kolotoč a že je moje jednání šíleně nedospělý a blablabla, ale já si prostě vážně nedokážu pomoct. Ne, NEDOKÁŽU. Ta úžasná radost, která mě naplňuje pokaždý, když můžu na chodbě rozsvítit, je prostě nepopsatelná. Připadam si jak Zorro Mstitel a je to vážně skvělej pocit! S-K-V-Ě-L-E-J!
 
Zatracená chřipka...
 
Koukam, že na chodbě se nesvítí...

 

pondělí 11. listopadu 2013

Pozdrav pro strýce Kadla

Přesně za dva týdny mě ve škole čeká prezentace, ze který jsem začala mít pekelnej strach hned ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že mě něco takovýho čeká. Momentální stav věci je ten, že se mi chce zvracet, jen co si na tu prezentaci vzpomenu, což prakticky vylučuje možnost na ní pracovat...ale na druhou stranu už mam v záloze báseň, jak to za ty dva týdny bude vypadat:
 
Až to řádně poseru,
tak se nahlas zasměju.
Zasměju se z plna hrdla,
protože jsem trochu prdlá
 
...a zdravim strýce Kadla
 
 
Já vim no...
Zdroj


neděle 10. listopadu 2013

Pahejl

Nedávno jsem na cestě na nákup potkala slečnu, který se na ruce se zaťatou pěstí pohupovala kabelka. Ona kabelka svym vzhledem nechtěně přitáhla můj zrak, načež mě slečna zpražila pohledem tak, že se mi skoro rozklepaly kolena. A tak si myslim, že jsem definitivně přišla na to, co ohledně řeči těla znamená tzv. "Gucciho pahýl"...

Zdroj

 a to: "Jestli tě jen napadne, že moje kabelka je fake, rozbiju ti hubu!"

čtvrtek 7. listopadu 2013

Psychla vypsychlá

Tak jsem zase v Londýně! Nutno podotknout, že pořádně vypsychlá...
 
Tímto bych světu ráda oznámila, že oficiálně nesnášim lítání a nebudu dělat drsňačku, protože jí očividně nejsem. V letadle je mi vždycky pěkně blbě, před očima mam obrázky z toho dokumentu o leteckých katastrofách a mam konstantní pocit, že bych kyslíkovou masku potřebovala pořád...nebo možná radši masku s rajskym plynem. Ne, prostě to nemam ráda a nikdy to mít ráda nebudu! Kdo může mít rád skutečnost, že má pod sebou obrovskou ďouru a nic ho v tom vzduchu vlastně nedrží? No já teda rozhodně ne!
 
Okolnosi mýho odletu navíc vůbec nebyly idylický, jak už to tak u mě bývá. Začalo to už včera ráno. Při pohledu do zrcadla jsem se totiž trochu zděsila. To víte, moje tvář za těch 50 dní, co jsme se s mužem neviděli jaksi odvykla kontaktu s mužskou vousatou tváří a když se teď naše tváře opět potkaly, nezůstalo to bez následků...aneb probudila jsem se s úžasnou vyrážkou kolem huby (aspoň vim, že to s tim líbáním příště nesmim tak přehánět).
 
A teď přemýšlim, koho sama sobě momentálně připomínam a trochu mě děsí, že to je asi nejspíš Joker.

Zdroj

Jo, když tak koukam na tu fotku...jsem fakt jak Joker. Akorát to mam teda ještě pod nosem a na bradě (Joker se ještě má, jakej je to krasavec).
A taky nevim, jestli bych to měla určitě něčim namazat nebo jestli bych to spíš určitě mazat neměla...nerada bych děsila okolí ještě víc, než to dělam teď. Co mam dělat?! Mazat/nemazat? Zahrabat se/nezahrabat? Pomoc!
 
Lišej okolo huby by ale ještě nebyl to nejhorší...náš pes se totiž včera odpoledne začal tvářit tak, že to vypadalo, že zcela jistě během několika minut bídně zhyne. Jen tragicky ležel, odmítal vstát a když vstal, byl nakrčenej se svěšenym ocasem a občas bolestivě kníknul. No, vypadal fakt příšerně:

Marod

Když se mýmu psovi něco děje, zpravidla nevim, co mam dělat a chce se mi brečet. A ono se mu něco děje často, protože je to tak trochu hérečka.
No, tak jsme jeli na pohotovost. Jestli by někoho zajímala diagnóza, tak to byly zaražený prdy (zjištěno po důkladném zrentgenování celýho psa včetně celýho páníčka, kterej musel držet). Za zaražený prdy jsme zaplatili 800 Kč. Sláva.
Nicméně ho to trápilo ještě dneska, když jsem odjížděla (nebo možná dělal, že ho to trápí, protože jsem odjížděla, ale to u něj člověk nikdy nepozná). A tak jsem se cítila fakt naprosto příšerně, že ho zase opouštim, ještě když je chudák takhle nemocnej.
 
Celou dlouhou cestu letadlem, autobusem, vlakem a pak opět autobusem jsem o něj měla strach, takže jsem teď šíleně unavená z cesty a ještě z těch všech nervů a vlastně ani nevim, proč, já kráva, sedim a píšu tenhle článek, když bych si zatraceně měla spíš jít lehnout.
 
Tak já asi jdu...

úterý 5. listopadu 2013

Blablablabla...bla

Dneska jsem ve správně rozplizlý náladě, abych napsala akorát tak nějakej patetickej humus. Takže se mi do toho logicky moc nechce, protože dopředu vim, jak blbě to dopadne.
 
Všichni mi říkali, ať domů nejezdim, že se mi pak bude těžko vracet. Já se smála, že je to blbost a ještě když se v sobotu podvozek letadla odlepoval od země, říkala jsem si, jak je fajn, že se do UK budu vracet.
 
A teď tu sedim na svym krásnym gauči, ve svym krásnym obýváku, vedle mě rozvalenej můj krásnej pes (už mi tady chybí jen můj krásnej a úžasnej muž, kterej je v práci) a mě se fakt nechce letět zpátky. Jak by taky jo, když jsem se předchozí dva dny měla jak prase v žitě...
 
Dostala jsem dárky opožděně k narozeninám a předčasně k svátku a já dost ráda dostávam dárky.
 
Byla jsem se projít po centru a Praha už má takovou tu vánočně-zimní atmosféru, kterou miluju.
 
Neskutečně jsem se přežrala na running sushi a druhej den jsem to završila na nostalgickym obědě v menze.
 
Taky jsem uvařila skvělou zelňačku a dneska chci upéct rohlíky.
 
Na Arkádách začali dělat bubble tea! Jestli do konce roku zkrachujou, budu fakt naštvaná.
 
Koupala jsem se ve vaně! A nemusela potom vytírat celou koupelnu včetně stěn!!!
 
Nepotkávam v kuchyni lidi, který neznam.
 
Všichni na mě mluví česky a mně to přijde vážně osvěžující.
 
A prostě se mi tady celkově líbí...a v Anglii se mi taky líbí, ale tady je to mnohem lepší, protože jsem tady doma. Nicméně ve čtvrtek musim zase zpátky. Ale nechce se mi! Nechce, nechce, NECHCE!
 
Blablabla...zbytečnej článek.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...