středa 30. října 2013

AHA

Tak jsem zase jednou byla nadšená, že na můj blog chodí vytrvale každej den nějakej člověk z Velký Británie.
 
Dneska jsem zjistila, že ten člověk jsem já...
 
Ten AHA moment byl zhruba stejně intenzivní, jako když jsem nedávno zjistila, že českej "hemenex" je vlastně "ham and eggs"...


Zdroj


A v minulym článku jsem zapomněla zmínit, že mě za poslední 3 dny už dvakrát posral pták...

pondělí 28. října 2013

Dítě štěstěny

Začínam zcela vážně uvažovat o tom, že bych do toho letadla v sobotu lézt možná fakt neměla...
 
Všude je to totiž jen samej error:
 
1) Kartička v knihovně mi pořád nefunguje. Nikdo pořádně neví proč. Vždycky se mě jenom zeptají, jestli jsem zaregistrovaná, což je pitomost, protože kdybych zaregistrovaná nebyla, neměla bych tu kartu, kterou ten člověk, přitom, co se mě ptá, drží v ruce. Když řeknu, že samozřejmě, že zaregistrovaná jsem, jen na mě bezradně koukají, něco si napíšou a tak to jde pořád dokola. Vidim to tak, že jestli budu mít štěstí, kartičku mi zprovozní poslední den mýho pobytu tady. Je to blbý bejt student a nemoct si půjčovat knížky z knihovny, když všichni vyučující předpokládaji, že člověk tuhle možnost jaksi má...
 
2) V obchodě jsem koupila dvě Oyster cards pro mamku a ségru. Když jsem je jela vyzvednou, chtěla jsem karty nabít, ale ouha...byl tam nějakej error. Tak jsem šla na Victorii na informace, kde se každej den musí protočit tisíce lidí. Když jsem vystála dlouhatánskou frontu, pán moje karty zkontroloval, načež mi řekl, že je to fakt divný, že s tim se ještě nikdy nesetkal (!!!). Šel se poradit za dalšíma lidma za přepážkou, který taky vůbec netušili, v čem je problém, takže jsem na několik minut zastavila na celých informacích provoz. Holt typickej problémovej zákazník, no. Nakonec jsem musela koupit další dvě karty, který už fungovaly, ale ještě nevim, jestli mi za ty dvě prokletý vrátí peníze, protože jsem už vyhodila účet.
 
3) S holkama jsme přes internet kupovaly lístky na moderní balet do Royal Opera House. Všem jejich lístek přišel...mně ne. Budu to muset začít řešit.
 
4) Každej v bytě má klíč od svojí skříňky v kuchyni, aby si obsah mohl zamykat. Já mam taky klíč...kterej ale nepasuje vůbec nikam.
Jsem si zcela jistá, že kdybych si někam šla stěžovat, řekli by mi, že s tim se ještě nikdy v životě nesetkali a tim by to skončilo. Takže jsem se rozhodla, že to necham plavat a budu doufat, že mi mojí skříňku nikdo nevyžere.
 
5) Kreditka z ničeho nic přestala fungovat a hází jen starej dobrej error.
 
5) A mobil se mi sám vypíná a sám si přeřizuje čas v dobu, kdy se čas nepřeřizuje...asi je posedlej zlym duchem...nebo je to tim, že je prostě můj.
 
Takže tak.
Já mam problém (a nějakej problém mam vždycky) a osoba, co mě má zachránit, většinou neví, jak mě má zachránit, protože se s mym problémem ještě nikdy nesetkala.
Vtipný třeba bylo, když mi zubař před pár lety nedopatřenim provrtal kořen zubu a pak mi přes ten provrtanej kořen napumpoval do dutiny zubařskej cement. Na ORL mi pak taky řekli, že to teda ještě neviděli. Vyndat se to pokoušeli jednou...neúspěšně a tak mě aspoň uklidnili tim, že se to za několik desítek let rozpadne.  Jen aby se to nerozpadlo až po tom, co se rozpadnu já...
 
A tak musim na závěr říct, že s tunou svých problémů a cementem v dutině,
žiju už celkem rutinně...
 
(V minulym životě jsem asi musela bejt pěkná svině)
 
 
 

sobota 26. října 2013

Střípky 3

Tenhle týden jsem se hodně učila, topila se v hektolitrech černýho čaje, poprvé viděla Mary Poppins, kterou už všichni ostatní viděli asi popadesátý, několikrát si udělala radost a celkově jsem se prostě měla fajn. A dozvěděla jsem se jedno důležitý moudro! Na Greenwich Marketu mi jedna stará pani a odbornice na klobouky řekla, že neexistuje nic horšího, než nosit kloubouk, kterej vám nesluší.

Pak jsem taky jako obvykle skypovala s mužem, kterej mi řekl, že až přijedu, už se fakt "zcela závazně" musíme rozhodnout, kde a kdy bude svatba. Ty brďo, zcela závazně, jo? Nechce se mi tomu věřit, ale ono to vypadá, že já se snad fakt vdam. Neskutečný! Bude ze mě manželka a přitom se cítim tak na patnáct...budu asi dost vtipná manželka...a celý to zní prostě dost vtipně.
Takže prohlížim svatební časopisy a jsem upřímně celkem bezradná ohledně...tak nějak všeho. Jak si má člověk vybrat jeden den, jedno místo a hlavně...jen jedny šaty?! Nevim!
 

A když už jsem u tý svatby, moc se mi líbí tohle:

 

Ve škole mě fakt dostala jedna Turkyně - Erasmačka. Máme spolu kurz a tenhle týden jsem jí viděla poprvé a to ještě přišla na posledních 5 minut. Ta si s tim teda hlavu neláme...asi bych se taky v hlavě měla přepnout na režim "Erasmus - nikdo od tebe vůbec nic nečeká, tak klid, prosimtě".
Taky jsem poznala Amandu - je to Londýňanka, studuje tady tvůrčí psaní a žije s přítelem, kterej je o dost starší, než ona a je to hudební skladatel. Řeknu vám, těžko si dokážu představit zajímavějšího člověka, než je ona.
A ve školním autobuse jsem došla k pár zajímavým zjistěním:
1) Usnula jsem a v tom polospánku jsem naprosto perfektně rozuměla i těm studentům, který totálně drmolí. Pak jsem se probudila a moje rozumění se snížilo o 50%. Z čehož logicky vyplývá, že bych se zřejmě měla pokusit navodit si nějakej stav konstantního spánku.
2) Musela jsem v autobuse zase stát a ještě k tomu fakt brzo ráno. Tentokrát jsem nebyla ani naštvaná...jen jsem se usilovně snažila držet balanc (protože jsem díky tomu, jak byl narvanej ani nemohla stát bokem ve směru jízdy) a  rezignovaně přemýšlela o tom, proč člověk nemá čtyři nohy. Nebo aspoň tři.
Chápu, že máme ruce...ale bylo by přece mnohem výhodnější mít k nim ještě dvě nohy navíc, ne? Byli bychom mnohem rychlejší, líp by se nám držela rovnováha, prostě něco jako kentauři. Jo a nepotřebovali bychom židle. Prostě samý výhody...
A tak fakt nechápu, že to evoluce už dávno nějak nezařídila.  
 
Moje příprava na witchcraft (kde ode mě ale stejně nikdo nic nečeká):
Aspoň, že se to dá dělat v posteli

 Mučení (který ode mě ale stejně nikdo nečeká):
Pořád tam jen volaji Satana a tak...
 
 
Strašně dlouho jsem se rozmýšlela, jestli Sleek paletku opravdu potřebuju. Pak jsem si teda řekla, že jí fakt nepotřebuju, načež jsem se sebrala a slavnostně si jí šla koupit. A když jsem zjistila, jak moc je úžasná, šla jsem si koupit ještě jednu...ach jo.

Jo, je to zapatlaný, ale jakmile na to jednou šáhnete, nespraví to už ani víla Amálka
 
 
Tenhle týden se pravidelná středeční holčičí večeře konala u Italky. Bylo to fajn, až na to, že jí už tak trochu sexuálně haraší a nám ostatním se celej večer nepodařilo změnit téma, i když jsme se o to už fakt zoufale snažily. A tak jsme při jídle musely poslouchat historku o vagině se zubama, která příležitostně ukusuje penisy (je to prý film) a podobně. Další historky byly ještě horší než ozubená vagina a tak myslim, že vás jima oblažovat snad ani nebudu. A jako dárek měla každá z nás u talíře kondom...prostě bizár večer, no :-D 
 
Večeře u Italky
 
 
V areálu školy se opět natáčí. Tentokrát je to fakt velký a prý by tam měl hrát Hugh Grant! Každopádně mě baví to sledovat a je super, že nám, studentům, ani nemůžou zakázat se tam motat. Když tak o tom přemýšlim, jsou tam zaparkovaný nějaký luxusní karavany...možná bych mohla zkusit Hugha navštívit. Byl by jistě nadšenej...

Všimněte si, jak filmaři dělají, aby to vypadalo, že za plotem rostou keře :-)

Veteráni
 
 A za chvíli přijede mamka se ségrou, tak já letim je vyzvednout. A za týden na pár dní domůůů!
 
Doufam, že se máte fajn!
 
 
 

středa 23. října 2013

Máte rádi koláče?

Dneska tak trochu na vážnou a nepopulární notu...

Myslim si totiž, že když už ten blog tak jako mam, asi bych neměla čistý svědomí, kdybych se o tomhle tématu aspoň krátce nezmínila, právě v dobu, kdy je aktuální.

Když jsem ještě byla v ČR, bavilo mě při jízdě autem sledovat předvolební billboardy. Nejvíc mě zaujal billboard ČSSD:

Zdroj

Znáte ten pocit, kdy něco vidíte a nějak vám to nesedí. Je to zkrátka špatně. Tak to jsem přesně měla s timhle billboardem. Pak mi došlo proč...ten slogan je přece totální nonsense.
To si jako ČSSD představuje, že až se bude hlasovat o "dobře prosperujícim státě", zvednou ruku, jako že jsou pro, zatímco ostatní budou hlasovat proti? To je zhruba stejný, jako kdybych chtěla prosadit, aby mě všichni muži bezmezně milovali.

Nicméně jsem přesvědčená o tom, že člověk, kterej ten slogan vymyslel, vůbec nebyl blbej. Jen trochu blbě předpokládal, že jsme blbý my... A předpokládal, že naletíme na tuhle (z mýho pohledu) nebezpečnou rétoriku, která slibuje jen to, že bude dobře, přičemž se na tomhle stavu "všeobecný dobrosti" nebude muset nijak pracovat, protože on prostě bude bezproblémově nastolenej.

A známý "bez práce, nejsou koláče" je sice klišé, ale zároveň je to taky univerzální pravda. Zatímco ten slogan v podstatě hlásá něco jako: "bez práce, budou koláče" - stát bude "dobře fungovat" a stačí to jen "prosadit" proti těm špatným.
A tak je mi líto, že lidi na to "bez práce, budou koláče" ještě pořád slyší a stahujou pak dolu nás, co dostaneme nějaký ty koláče za těžce odvedenou práci (což by teoreticky byla cesta k úspěchu), ale někdo pak přijde a chce nám ty koláče vzít a dát je těm, co tu práci odmítaji. Což vede k tomu, že my, co chceme koláče za práci, jsme nasraný a demotivovaný, takže nás ta práce nebaví a flákáme jí. A tak postupně produkujeme míň koláčů. A najednou nastane situace, že je míň a míň koláčů a začíná bejt dost problém s tim, aby dostali koláč i ty, co nepracujou. Nicméně přerozdělovači koláčů jich mají pořád dost, jsou totiž u zdroje. A tak slibujou, že pokud zůstanou i dál u zdroje, všechno bude dobrý. A bez práce! A pro ty, který tomu prd rozuměji a pracovat nechtějí, je mnohem snazší věřit tomu, že něco bude bez práce, než hejbnout zadkem.
A tak to jde postupně do háje a máme se blbě všichni...
 
 A ještě jsem chtěla jednu věc...nemám ráda, když někdo říká, že si nejde vybrat, koho volit, protože jsou všichni špatný nebo když někdo další říká, že volí nejmenší zlo. Mně totiž přijde, že takhle to přeci chodí v reálnym životě s každou volbou. Musíme se smířit s tim, že naprosto ideální situace a tak i možnosti ideální volby prostě reálně neexistujou (a obzvlášť ne v tak složitý věci jako je politika státu).

No, já mam moc ráda koláče a nechci je bez práce. A jsem vždycky ráda, když to můžu svým hlasem dát najevo (což teda bohužel tentokrát zrovna nemůžu).


pondělí 21. října 2013

ROLE

Kalhoty jsou dole,
napadá mě role!
 
Nebyla to role letní,
byla totiž toaletní.
 
aneb když jdete v noci potmě na záchod, napadnou vás různý věci...
 
A ráno jsem se probudila s úžasnym zarudlym beďarem, geometricky naprosto přesně uprostřed čela. Super. Vypadam jak hororová verze princezny se zlatou hvězdou na čele.
 
Fakt se mi krutě nechce jít mezi lidi...
 
Zdroj
 
Krásný pondělí všem!
 

neděle 20. října 2013

Střípky 2

5 týdnů v Londýně je za mnou a já musim konstatovat, že se mi to tu snad líbí čím dál víc. Už jsem asi psala něco o tom, jak svobodně na mě tohle město působí...a to je právě to, ta všudypřítomná svoboda projevu. Oblast, kde mě to nejvíc bere je samozřejmě móda. Mohla bych například celej den stát v centru a pozorovat lidi, co okolo mě prochází. Ta atmoféra je fakt úžasná a nakažlivá. Vážně to na Londýně zbožňuju.
A tak si říkam, že bychom to my, Češi, taky měli trochu rozjet, nebát se a nebejt tak zaprděný. Móda je umění a hra, úžasnej způsob sebevyjádření! Takže si okolo krku klidně uvažte velikou mašli a nebo si na hlavu naražte klobouk po babičce. Možnosti jsou obrovský a omezení žádný! Třeba se pak na Módním pekle, v sekci inspirace, nebudeme muset koukat na tohle.
 
A abych se zase jednou neřídila vlastními slovy, pořídila jsem si v dnešní době téměř uniformní kabelku:

Co nadělam, mně se ty cvoky prostě líbí

Ve středu jsem připravovala už tradiční večeři pro holky. Tentokrát to bylo kari, na kterym jsme si fakt pochutnaly. Po večeři jsem se na chvíli vzdálila od stolu, abych odnesla špinavý talíře a když jsem se vrátila, uviděla jsem na stole koláč a nádherně zabalený dárečky k mým pondělním narozeninám. Vážně jsem vůbec nic nečekala, a tak mě to strašně dostalo. Skoro se mi až chtělo brečet :-)

Prý tohle pečou v Itálii, bylo to jako náš mřížkovej koláč...

A tady jsou dárečky (ještě chybí přívěšek na klíče)...je vidět, že mě holky za těch 5 týdnů stihly dostatečně poznat :-)

A teď něco, co mě tenhle týden pobavilo. Hlavní aktér: nečekaně Ital.
Přišel do kuchyně, kde jsme s Holanďankou večeřely. V kuchyni ale nic nepotřeboval, přišel si pro pochvalu. Byl totiž čerstvě u kadeřnice a vrátil se s takovym tim momentálně děsně modernim střihem - po stranách nic, nahoře dlouhý. Holanďanka si obecně servítky nebere a tak mu na to řekla, že se jí to víc líbilo předtím. Já mu řekla, že ok. Strašně ho to ranilo, že jako jenom ok! Koukal se, jako kdyby mu spadly hračky do kanálu a zkroušeně odešel. Když za ním zaklaply dveře, málem jsme se počůraly smíchy.
 
Další věc, který jsem si všimla je, že...žeru! Vážení, já tady tak strašně žeru! Když jsem včera večer přišla domů, byla jsem hladová jak vlk. Chtěla jsem si něco rychlýho uvařit, ale v kuchyni byla obří banda Španělů a já jsem se zrovna nepotřebovala příliš socializovat, tak jsem si řekla, že se radši spokojim s něčim "suchym". Nafutrovala jsem do sebe banán, balíček čipsů (prase, žejo) a jánevimcoještě a když Španělé odešli, šla jsem do kychyně s tim, že si udělam kuskus, trochu ho snim a zbytek dam do lednice. No, samozřejmě jsem ho sežrala všechen!
Na druhou stranu bych řekla, že za těch 5 týdnů mam nachozeno už tak 250 km (spočítáno zhruba dle informací kamarádky s krokoměrem), což je docela slušný.
Každopádně fakt netušim, jak na tom jsem...nemam váhu, ani zrcadlo a tak si budu asi vesele žrát dál.
 
A!!! Za týden mě přijede na několik dní navštívit mamka se ségrou a já s nima potom poletim na pár dní domu. Děsně se těšim!
Samozřejmě hlavně na muže a na tohohle zvířouna:

Výraz: "Paničko, vim, že jsem strkal hlavu, kam jsem neměl a teď jí mam plnou ježků, ale mě to moc lákalo, tak se na mě prosimtě nezlob."

Výraz: "Jo, nejspíš bych tady ležet neměl, ale jestli mě vyhodíš, budu dost naštvanej!"
 
Jo a taky se těšim na svoje takový-ty-drobnosti, kterých každá máme pytel, utrácíme za ně majlant a vlastně je ani nepotřebujeme, ale hrozně rádi se jima obklopujeme, prohlížíme si je, přeskládáváme je a máme z toho úžasnej pocit, kterej ten, kdo ho nemá, nikdy nepochopí. Dneska jsem seděla na posteli a zálibně si prohlížela moje místní takový-ty-drobnosti: 
 
 
Mam jich tady tak málo! A tak se těšim na svojí sbírku broží, na to, že si na ksicht namaluju obličej zase jednou něčim jinym a tak dále...

Mimochodem...napadlo mě, že jsem mnohokrát slyšela i četla (myslim, že u K. Čapka), že ženy nejsou dobrý sběratelky, protože nemají tu pravou sběratelskou vášeň. To říkají samozřejmě muži. A já řikam: "pánové, přijďte se někdy podívat ke mně domů a až to tam uvidíte, popovídáme si o tom, co je to pravá sběratelská vášeň..."

čtvrtek 17. října 2013

Be British!...anebo radši ne

Do Anglie pomalu, ale jistě přichází zima, což se projevuje zejména při cestě školním autobusem, kdy máte kvůli neutuchajícímu kašlání pocit, že jedete na výlet s partou tuberáků.
 
Společně s nadcházející zimou zřejmě přišel ten správnej čas na to, nakydat trochu toho nefalšovanýho českýho hnoje na místní studenty. Oni si o to totiž koledujou.

Zdroj

Nebudu to protahovat, tady jsou body mýho hnojokydu:
 
1) (Ne)vhodná doba
Průměrnej britskej vysokoškolák je ochotnej pracovat (myšleno myslet) jen v určitou denní dobu, přičemž by se někomu mohlo zdát, že je velmi obtížný tuhle dobu podchytit. Mně se zatím podařilo vypozorovat, že ten okamžik rozhodně nenastává ráno, protože to je přece moc brzo. Dopoledne to taky moc nejde, to už je totiž každej tak trochu hungry žejo, a tak se nemůže zcela soustředit. Po obědě to ovšem taky není úplně ideální. To už totiž začíná doba, kdy každej začíná bejt tired z tý usilovný dopolední činnosti. Tenhle nepěknej stav trvá tak do 8, kdy se transformuje do doby nejvyšší aktivity a trvá tak do 2 ráno. K obrovský smůle britskýho vysokoškoláka se bohužel v tuhle dobu neučí a tak musí svoje intelektuální přebytky vybíjet jinde.
 
2) Jazyky
Zákeřná otázka: kolik byste tak řekli, že průměrnej britskej vysokoškolák ovládá jazyků?
Správná odpověď je...jeden! Angličtinu.
Což mi přijde fakt úsměvný. Když se v ČR ucházíte o "lukrativní" místo prodavačky, chtějí po vás (a to ještě leckdy minimálně) 2 cizí jazyky. Tady vysokoškolák nemusí umět ani jeden. Cool.
Ve škole se učí spousta cizích jazyků, ale chodí na ně většinou cizinci, který už pár cizích jazyků umí. Argumentovat tím, že tam Angličani nechodí, protože to nepotřebujou, je blbý, protože ty cizinci anglicky umí taky. Spíš je to prostě o všeobecný britský ignoranci faktu, že existuje taky něco jinýho než UK. S tim souvisí i další bod:
 
3) Střed vesmíru
Průměrnej britskej vysokoškolák nemá ani páru o tom, kde leží Česká republika a nezajímá ho to! Rozdíl mezi britskym vysokoškolákem a britskym občanem (ve střednim až staršim věku) je ten, že občan taky nemá ani páru o tom, co je to Česká republika, ale aspoň trochu ho to zajímá. Viz můj včerejší rozhovor s jednou anglickou lady:
Lady: Where are you from?
Já: I´m from the Czech republic.
Lady: What?!?!
Já: The C-z-e-c-h republic.
Lady: Oooh, is that Luxembourg?
Já: No! Ok, do you know Czechoslovakia?
Lady, který to konečně docvaklo: Oooh, yeah. And are you from the czech part or from the slovak one?
Já(?!?!): I AM FROM THE CZECH REPUBLIC!!! We divided 20 years ago...(ty anglická blbko)
Lady (s totálně udivenym výrazem ve tváři): OMG, really???
Já: Yeah, really. Now, there are two different countries.
Lady (s ještě víc šokovanym výrazem, protože jí právě docvaklo, že jsem z těch šílených končin, kde se žerou psi a chodí se na suchej záchod a přitom na ní mluvim ANGLICKY): And do you learn English in your country?
 
Když to srovnám s ostatníma národnostma...Italka se mě ptala třeba na Pražský jaro, na Dubčeka... Nizozemka toho o nás taky ví docela dost. Tím pádem mi fakt nejde do hlavy, jak můžou bejt ty Angličani až takoví donebevolající ignoranti...fakt nejde!

Zdroj
 
 
4) Neschopnost myslet
Anglickej vysokoškolák má za úkol přečíst si na následující hodinu tenhle text:
 
O hloupém Pepíčkovi
Byl jednou jeden Pepíček a ten byl moc hloupej. I když byl hloupej, chtěl se vydat do světa, aby poznal, jak to tam chodí. Všichni mu ale říkali: Pepíčku, nechoď do světa, jsi hloupej a můžeš se:
a) ztratit
b) ztrapnit
c) zranit
 
Anglickej student text přečte a podtrhá zvýrazňovačem. Na hodině má potom zodpovědět tyhle otázky:
1) Jak se jmenuje hlavní hrdina textu?
2) Proč se chce hlavní hrdina vydat do světa?
3) Jaké jsou argumenty hrdinova okolí pro to, aby se nevydával do světa.
 
Anglickej student si nejdřív řekne, že zrovna teď mu to moc nemyslí, načež sdělí ostatním důvod, proč to zrovna teď moc nejde (viz bod 1) a že ten text byl fakt obtížnej. Pak se teda z bolestivym výrazem ve tváři přemůže a roztočí mozkový závity:
1) "Hmmm (následuje 5 minut zírání do textu), nejsem si úplně jistej, ale myslim, že by to mohl být Pepíček."
2) "No, ten Pepíček je hloupej, to tam je napsaný...(5 minut zírání do textu)...asi fakt nevim, měl bych se zeptat učitele."
3) "Jo, to tam někde bylo...(5 minut zírání do textu)...to je ale těžká otázka! Jo, už to mam...to bude asi ztratit, ztrapnit, zranit."
 
Vážně! Ty texty jsou teda samozřejmě mnohem těžší, ale čekala jsem, že se nás učitel bude ptát třeba na něco, co tam není úplně totálně explicitně napsaný. Ale prdlajs! A strašně moc bych chtěla vidět ty jejich eseje (skoro každej kurz se tady ukončuje esejí), to musí bejt teda něco...
 
Takže jsem toho názoru, že pokud chce někdo vystudovat vysokou školu v UK, potřebuje hlavně 2 věci:
1) velkej balík peněz
2) zdravý játra


Jo, jsem hrozná mrcha, já vim...co nadělam!
 

pondělí 14. října 2013

Happy birthday!

Jsem tak trochu naštvaná! Což teda mezi námi není nic divnýho, protože jsem naštvaná docela často...už jako malá jsem se vztekala tak, že jsem ukusovala barbínám hlavy a další končetiny a následně po nich dupala (což mi mimochodem dost pomáhalo). Jsem asi trochu cholerik...po tatínkovi.
 
Možná by bylo dobrý říct, že se momentálně chystam použít blog místo barbíny, protože tu žádnou barbínu zcela náhodou nemam. Takže pokud budu sprostá...tak prostě budu sprostá, protože každej je někdy sprostej a vy jste určitě taky někdy sprostý. Takže jo, na plnou hubu řikam: DOPRDELE!!! MAM DNESKA PITOMÝ NAROZENINY, JSEM ZATRACENĚ STARÁ, MUSELA JSEM STÁT V AUTOBUSE A V KNIHOVNĚ MI ODMÍTLI PŮJČIT KNÍŽKU!!!
 
Jo, to trochu pomohlo...
 
Já nevim...nějak nechápu lidi, co dokážou bejt za každých okolností totálně v klidu, ale každopádně jim to závidim, protože já prostě v klidu nejsem. Ale představte si to...jdu na školní autobus o 15 minut dřív, abych mohla sedět u okýnka, protože autobus tam je vždycky už tak tu čtvrthodinu před odjezdem a tak je spravedlivý, že ty, co přijdou dřív, zaberou lepší místa. Ale ne...ten zatracenej IDIOT přijel přesně na čas, takže jsem tam stála čtvrt hodiny zbytečně a ještě zastavil 10 metrů před "správnym" místem odkud se tvoří fronta, takže začali nejdřív nastupovat lidi, co přišli naposled. Já samozřejmě nastoupila mezi posledníma a už nebyly žádný místa k sezení. Byla jsem vzteky bez sebe a celou cestu (45 minut!!!) jsem křečovitě svírala mastnou tyč a představovala si, jak fyzicky ubližuju řidiči a vlastně i všem sedícím okolo.
Nevadilo mi stát, vadilo mi to z principu... A asi je se mnou něco špatně, protože ostatních pár stojících zoufalců ještě řidiči při vylejzání poděkovalo (což se tady dělá). Já mu neřekla nic, ale chtěla jsem mu říct fuck you...a zařekla jsem se, že už tomuhle řidiči nikdy v životě nepoděkuju za to, jak strašný příkoří mi způsobil! :-D
 
Potom následoval můj nejneoblíbenější předmět, kde jsou nějaký protivný Angličani, který na mě koukaj, jako bych byla nějaký exotický zvíře...možná si myslí, že jsem exotický zvíře, když nejsem z Anglie. No, Bůh ví...prostě jsou nepříjemný. 
A já jsem se, počínaje dnešním dnem, rozhodla přehodnotit svůj přístup k nim. Místo toho, abych se cítila jakožto exotická opička méněcenná, řekla jsem si, že jsem přece zatraceně chytrá a hlavně už taky zatraceně stará a tak k nim taky budu přistupovat! Začala jsem tím, že jsem si k dnešnímu textu, kterej byl napsanej na konci 16. století kombinací archaický angličtiny a skotštiny (což bylo jako fakt žůžo) psala poznámky v češtině...byly to teda naprosto debilní poznámky, který s tim textem neměly totálně nic společnýho. Něco jako: "Kočička Anička šla na procházku".
Já vim, že je to ujetý, ale cítila jsem u toho TAKOVEJ pocit zadostiučinění, že bych to každýmu přála zažít...měla jsem celej ten těžkej text popsanej poznámkama, kterým tam ale vůbec nikdo nemohl rozumět, takže jsem vypadala dost drsně a přitom mě hrozně těšilo to, jak moc jsem ten text a celej ten předmět svýma debilníma poznámkama dehonestovala. Prostě ideální situace!
 
No a potom mi odmítli v knihovně půjčit knížku, protože jsou to prostě Angličani a ve všem mají zase bordel. Snad to vyřeší rychle...a jestli ne, tak je umlátim torzem deštníku, za kterej jsem zaplatila 10 liber, aby následně fouknul ten jejich vítr a z deštníku se stalo něco, co připomíná deštník jen dost vzdáleně.
 
Ale jinak je to tu vážně super! :-D
Víkend byl úžasnej, navštívila jsem skvělý místa, o kterých vám určitě ještě napíšu. A včera jsem vařila večeři pro spolubydlící. Po dlouhym přemýšlení, co českýho bych měla uvařit, jsem vytvořila celkem trapný menu, ale moje možnosti jsou tady fakt omezený. Takže: šťouchaný brambory, karbanátky (který doma vůbec nedělam) a fazolky k tomu. Jako dezert jsem upekla nejlepší dort na světě podle receptu od Téry. Já vim, není to naprosto typická česká kuchyně, ale bála jsem se, že kdybych Italovi kydla na talíř guláš, asi by utek.
Co se týče průběhu vaření, pořád jsem si říkala klídek, holka, to přece dáváš, ale když mi zbývala hodina do servírování, myslela jsem, že se z toho...vyvíteco. On je to vážně rozdíl, když člověk vaří doma, kde má k dispozici všechno a tady, kde mám jeden nůž, jeden hrnec a jednu pánev.
Byla jsem tak vyřízená, že jsem to ani nestihla vyfotit, ale jídlo mělo obrovskej úspěch, protože upřímně, spolubydlící vážně vůbec neumí vařit. Ale jo, fakt se mi to povedlo a dort byl famózní (díky Téro!), skromnost stranou!
 
A v sobotu jsem si v Camdenu pořídila dvoje šaty (řekněme, že k dnešním narozeninám):
Tyhle možná použiju na svatbě...alespoň tak zněl důvod, proč si je fakt musim koupit

Minule jsem psala, že trávim volnej čas jako důchodkyně...jsem si zcela jistá, že až uvidí tyhle šaty moje drahá maminka, řekne mi, že jsem se zbláznila, že jsou odporný a pro starý báby. Ale mě se líbí a usmlouvala jsem je z 20 liber na 11!
 
Šaty se mi bohatě zaplatily, když jsme s kamarádkou na cestě zpět našly v metru 110 liber, který jsme okamžitě sebraly a podělily se o ně. Chachá...mam teď sice strach, že mě zatknou, ale jsem si jistá, že kdybych se to pokusila vrátit nějakýmu pracovníkovi, měl by se dobře onen pracovník, takže jsem zvolila variantu, že se budu mít dobře radši já. Co byste dělali vy?
 

čtvrtek 10. října 2013

TAG

Zdenule (píše mimochodem moc pěkný a poctivý kosmetický recenze) mě "nominovala", abych udělala tenhle tag, za což jí velmi děkuju a jdu toho.
 
10 informací o mně, o kterých (možná) ještě nevíte:

1. Jsem lemra líná.

2. Mam spoustu jakýchsi genetických vad...například trpim utkvělou představou, že číslo 13 je před číslem 12 a tudíž 13. století bylo před 12. stoletím. Naopak mi to přijde hrozně nepřirozený.

3. Mam spoustu "důchodcovských" koníčků, díky čemuž jsem neustálym terčem posměchu mezi kamarádama. Ráda pletu a háčkuju, chodim do lesa na houby, luštim křížovky a taky občas koukam na AZ kvíz...prostě trávim volnej čas jako průměrná česká důchodkyně.

4. Nejde mi biologie. Když mi bylo nějakých 15 let, napsala jsem zamilovanej dopis jednomu zpěvákovi. Obsahem toho dopisu byla zásadní informace a to ta, že za setkání s ním bych klidně darovala svoje játro. Myslela jsem si totiž, že člověk má logicky 2 játra, když jsou to játrA.
A teď se upřímně trochu bojim, že mi napíšete...no ale vždyť jo, člověk přece má 2 játra. Zkrátka si v těhle věcech nejsem tak úplně jistá.

5. Vypadam o dost mladší než ve skutečnosti jsem, což by se mohlo zdát jako výhoda...ovšem jen do tý doby, než:
a) mě na dovolený animátor začně zvát do dětskýho koutku
b) v bytě mi zazvoní zvonek a když jdu otevřít, je tam ženská, která je stejně stará jako já, a povídá: "máš doma maminku?"
c) mi sestřička u zubaře, která všem ostatním ortodoxně vyká, před injekcí řekne: "neboj se, jen to trochu píchne" (naštěstí už mi ale nenabízejí obrázky!)

6. Jsem velkej nadšenec do zdravý stravy a ráda v tomhle směru experimentuju, zkoušim a ochutnávam. Ale zároveň jsem velmi nadšenej konzument sušenek a čipsů a vlastně skoro úplně všeho.

7. Mam psa a strašně nepředstavitelně moc ho miluju, z čehož vychází i moje životní motto: čím víc psů máš, tím jsi šťastnější. (Proto bych jich jednou chtěla mít minimálně 5...až budu mít statek)

8. Jeden kamarád mi jednou řekl, že jsem "bezpohlavní kyborg". Prý to byl kompliment...

9. Když mi někdo položí otázku, o který se mi nechce přemýšlet nebo se mi prostě nechce odpovídat, (protože by odpověď byla moc dlouhá a já jsem líná moc dlouho přemýšlet nebo moc dlouho hejbat pusou při odpovědi) říkam zásadně "nevim" (a je to dost často). Občas kvůli tomu působim jak dement.

10. Nedokážu dotáhnout věci do konce, což mě mrzí, ale vzhledek k bodu 1. s tim nedokážu nic udělat.
 
 
A teď odpovědi na 10 otázek od Zdenule:
 
1. Oblíbená sladkost či slanost? Podle toho, co máš raději.
Zamilovala jsem se tady do bagelů a dneska mě pekelně vytočilo, když je v obchodě neměli...takže ta láska je asi fakt velká. Budu se je muset naučit dělat, pokud je u nás nezačnou prodávat. Jsou fakt dobrý!

2. Jakou masku na Halloween bys zvolila?
Nedokážu úplně vysvětlit proč, ale hrozně ráda bych šla za obří mrkev (a brokolice by taky ušla). A myslim to úplně vážně...fakt.

3. Jaké by bylo tvé jméno, kdyby sis ho po narození mohla vybrat sama?
Asi mam svoje jméno ráda a myslim, že ke mně pasuje, takže bych u něj zůstala.

4. Kterou pouťovou atrakci máš nejraději?
Stánek se zmrzlinou...definitivně.

5. Sport, který ti ale vůbec nejde?
Veškerý sporty, který se provozujou s míčem nebo míčkem. Když jsme ve škole házeli krikeťákem, podařilo se mi 2x za sebou hodit úctyhodnej 1 metr. Na třetí pokus jsem hodila 6 metrů.

6. Povolání, které bys nikdy nechtěla dělat?
Spíš je otázka, jestli vůbec je povolání, který bych kdy chtěla dělat...
Ale fajn...opravdu bych nechtěla bejt patolog.

7. Jaké jsou tvé tři kosmetické "svaté grály" (kosmetické výrobky, na které nedáš dopustit)?
Momentálně mam moc ráda krém na obličej od Mixy a pak nutně potřebuju další 3 věci, bez kterých si připadam fakt megahnusná, a to: řasenku, linky a korektor na kruhy pod očima. Na značce mi asi nezáleží, hlavně, když fungujou.

8. Oblíbená hudba, píseň (i s odkazem)
Oblíbenou písničku mam každej tejden jinou. Momentálně si pořád pouštim tuhle:

A když byly letos povodně, venku lilo a já jsem se učila na státnice, pořád jsem si pouštěla nejlepší Buťáky:


9. Kdyby ti měla zlatá rybka splnit tři přání, která by to byla?
Zdraví pro mě a všechny blízký, nádhernej statek a hodně peněz. A jako bonusový přání bych chtěla jít do Show Jana Krause :-D

10. Oblíbený drahokam a kov?
Klasika...diamant, zlato.
 
 
A tim končim v půli práce, za což se Zdenuli moc omlouvam, ale vzhledem k tomu, že jsem líná, nejsem schopná dotáhnout věci do konce a musim letět do školy na italštinu, je to ospravedlnitelný.


úterý 8. října 2013

Pemberley

Tak jsem tam opravdu byla! A ani jsem se nakonec nepočůrala, i když to bezesporu počůráníhodný bylo!
Nejdřív koukněte na videa (kdo nezná povinně a kdo zná pro zopakování :-)), první je sice se španělskýma titulkama, ale je tam přesně ta nejlepší část, kterou potřebujete vidět! Když přijíždí Elizabeth se strejdou a tetou kočárem, jedou přes Lyme park, což jsme si my odšlapaly pěšky s těžkýma batohama :-) Potom přijíždí a z dálky vidí dům zezadu, což by reálně nebylo možný (jsou tam jen uzoučký cestičky v kopci) a je to i vidět na záběru, že je to nakamuflovaný. Pak přijedou k domu zepředu, stejně tak, jak jsme přišly my a což je jediná možná cesta. Je to úžasný se na to teď koukat a přesně si představovat, jak to tam vypadalo reálně. Zároveň si všimněte interiérů, protože ty na fotkách bohužel nemam.
 
celkem plynulý pokračování:
 
A teď z mojí produkce:
Po několikahodinový cestě z Londýna jsme konečně tu (to ještě nevíme, že nás čeká pěknej kus šlapání k domu)

V dáli loveckej dům...na videu ho můžete taky krátce zahlídnout


A konečně jsme se dočkaly...tady u přední strany domu (která ani zdaleka nemá na tu zadní) zaparkuje kočár s Elizabeth

Koupající se ohyzdnej pan Darcy :-D


A konečně zadní (nejkrásnější) strana domu a záda pana Darcyho

Oranžerie
 
Pak jsme se vydaly zase na cestu, tentokrát do hotelu ve Stockportu, kde jsme přenocovaly a v neděli ráno jsme se opět vydaly do Lyme parku. Počasí nám v neděli fakt přálo a ranní šlapání k domu jsme si tentokrát užily.
 
Ranní Lyme park

Další ranní Lyme park

A ještě jeden ranní Lyme Park

Tohle už je ze zahrad okolo domu
Taky ze zahrad okolo domu

Lyme House - Pemberley ve svojí celý kráse

Nádherná nádheroucí nádhera :-)

Schody na nádvoří, po kterých pan Darcy běží, aby mu Elizabeth neodjela
 
Dům jsme prošly dvakrát, abychom si to pořádně užily a byla to taky nádhera, akorát se uvnitř nesmělo fotit. Prohlídka neprobíhá tak, jak je to zvykem tady, tzn. skupina s průvodcem, ale každej chodí sám, přičemž ve všech místnostech je člověk, kterej vám sdělí všechno, co chcete vědět, případně to, co ani nevíte, že chcete vědět :-) Takhle jsem se od jednoho milýho dědy "průvodce" například dozvěděla, že jablko se původně anglicky řeklo a napple. V prostorách Lyme parku totiž pracujou na všech pozicích jako dobrovolníci důchodci, který jsou neskutečně milý a strašně zapálený a šťastný, že tam můžou pracovat, což z nich úplně vyzařuje a úžasně to dotváří atmosféru celýho místa.
 
Kdybyste měli příležitost se tam podívat, neváhejte! Já rozhodně nelituju a jsem hrozně šťastná, že jsem tam byla.
 


čtvrtek 3. října 2013

Hlavně bejt tolerantní!

Před Erasmem vám všichni říkají, že to bude super, protože poznáte lidi z celýho světa. Nikdo už vám ale neřekne, jak to s těma lidma bude těžký.  
A i když jsem očekávala, že si tady vypiluju hlavně angličtinu, zatím to vypadá, že tady "piluju" převážně toleranci...

O Francouzce jsem vám psala minule. Bojím se zeptat, jestli si tu Oyster card už koupila. Vsadila bych se, že na 90% ne. A...ona mě vážně jako baví. Je to hrozná puritánka a strašně jí pohoršujou Angličanky, protože se oblíkaji vyzývavě, pohoršuje jí vlastně skoro všechno - její nejčastější slovo je "awful". Když jsme ale nedávno šly na nákup, málem jí přejela jedna anglická lady (což je tady celkem běžný). Francouzka za tím autem skoro běžela, oběma rukama ukazovala fuckáče a řvala "fuck you", což prokládala nějakýma francouzskýma slovíčkama, kterým jsem bohužel nerozuměla.

Dál je tady Ital, co bydlí se mnou v bytě. Musim říct, že jeho přítomnost tady mě velmi těší, protože si na něm honim sebevědomí. On totiž fakt neumí anglicky...nedávno jsem si vařila těstoviny, on ke mě přišel a povídá: "That the pasta is look the good". Jo, je to až tak špatný...neříkejte, že vy byste z toho neměli radost! Protože já jí mam :-D
Jeho špatná angličtina mu ovšem nebrání v nahánění holek a tak chodí pařit každej večer. A taky chodí do posilovny a nejí pečivo, aby nebyl tlustej...a rád si prý před zrcadlem prohlíží svoje svaly. 

Pak tady je ještě jedna Italka, která nebydlí na koleji, ale u rodiny a je s ní taky dost sranda. V neděli organizovala piknik v Greenwich parku. Přišli všichni...až na ní. Ona dorazila až za dvě hodiny, což nám přišlo fakt vtipný, vzhledem k tomu, že byla onou hlavní organizátorkou. Včera jsme tuhle Italku pozvaly k nám na kolej na večeři. Měla dorazit v pět a my jsme kvůli ní strašně chvátaly z několika-hodně-moc-kilometrový procházky. My jsme tu v pět byly, ona ne. Když už bylo 6, začaly jsme vařit, protože už jsme po takový štrece hlady šilhaly. Italka dorazila v 7, my už jsme byly navečeřený, takže to pak bylo celkem divný. Došly jsme teda k závěru, že má všechno posunutý o dvě hodiny a příště, až jí budeme někam zvát, musíme jí sdělit čas o dvě hodiny dřív.

Takhle vypadal cíl onoho včerejšího několikahodinovýho plahočení - Eltham Castle...moc krásnej, co? :-D

Pak tu se mnou bydlí Španěl a Španělka, o kterých toho moc nevim, protože jsou pořád spolu a mluví španělsky. Jedinou větou, kterou jsem od Španělky kdy slyšela je: "I´m so tired" a tu říká úplně pořád. Španělovi vůbec není rozumět, protože jeho angličtina je v podstatě převlečená španělština...když tak nad tím přemýšlím, ona ta španělština možná ani není převlečená, ona to možná je prostě španělština. To byste museli slyšet...

A nakonec zbývá Holanďanka, která má pokoj hned vedle mě. Ačkoliv je jí devatenáct, chová se jako by sežrala všechnu moudrost světa (což možná i sežrala, protože je asi trochu geniální, ale chovat by se tak nemusela žejo). Pořád mi skáče do řeči, což mě neskutečně vytáčí.
A tohle, co jsem o ní napsala je dost možná výsledek ponorky, protože to s Holanďankou docela táhnu. Jsme si totiž docela podobný...taky jí hodně brambory :-)
 
Jo a ještě...naprosto strašný jsou Číňani. Řeknu vám, že se tady nikdo nechová tak hrubě jako oni. V autobuse se rvou dopředu hroznym způsobem a když vás skoro porazí, ani se neomluví. To tady u nikoho jinýho neexistuje. Mam na ně vztek. A dneska si ke mně ve školním autobuse přisednul Číňan, kterej měl tak 150 kilo, šílěně, ale fakt šíleně smrděl, měl mikinu plnou lupů, furt se dusil a neustále klapal nohou tak, že celá sedačka poskakovala. Fakt jsem myslela, že se pobleju a to mně jen tak něco žaludek nezvedne. Byla to hororová cesta.
 
No a já, Češka, jsem samozřejmě bez jediný chybičky, prostě naprostá dokonalost...ale to je přece každýmu jasný, žejo.
 
A ještě jsem vám chtěla ukázat, že se nám přímo v prostoru školy něco natáčí...prý se tu natáčí dost často (před rokem tu například točili Thora 2, což je mi docela líto, protože jestli bych tady o něco fakt stála, tak o Chrise Hemswortha naživo)

Vzadu falešná stanice metra a stánek s kytkama...bůhví, co to bude, až to bude

Londýn je úžasnej v tom, že na mnoha místech jako Londýn vůbec nevypadá...tohle je park hned vedle mojí koleje

No a nakonec se musim s něčim pochlubit. V sobotu si totiž jedu splnit jeden ze svých snů a to...jedu navštívit Pemberley!!! Přesněji řečeno "Pemberley" ze seriálu Pýcha a Předsudek (BBC, 1995), což je pro mě vůbec nejlepší seriál na světě! Prostě ho zbožňuju. A moje nejoblíbenější scéna je, když Elizabeth přijíždí a poprvé Pemberley spatří. Jsem z toho tak nadšená, že se zřejmě počůram, až tam budu. Sice to bude šíleně drahý, protože to je až u Manchesteru a budu tam muset přespat do neděle, ale čert to vem. Koukejte: http://www.nationaltrust.org.uk/lyme-park/

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...