sobota 31. srpna 2013

Srací

No, tak nějak se nám to sere, vážení.

Začalo to vlastně už ve středu v Praze, kde s mužem momentálně obýváme náš úžo žůžo byt, kde nic nefunguje, jak má. Ucpal se odpad. Při prošťuchovacím procesu se tak nějak stalo, že mi do koupelny vyteklo víc než malý množství smrdutý černý vody s černýma cuckama čehosi, co ani nechci vědět, odkud přesně pocházelo. Nateklo to i do koše se špinavýma hadrama. Má totiž díry. Fakt mňamina.

Pak jsem jela na pár dní někam úplně jinam, kde ještě taky tak trochu bydlim, protože jsem se tam narodila.
Minule jsem psala, že budu péct chleby na rozlučku se svobodou a že doufam, že to nepodělam. A co myslíte? Samozřejmě jsem to podělala. Totálně. Posledních mých cca 50 chlebů bylo výstavních. A co upeču, když peču pro skupinu holek těšících se na domácí chleba? Dvě totální zrůdy!

Fotka blbá tak, jak to umim jen já, ale jako ilustrace tý pohromy dobrý...

Celou dobu, co TO bylo v troubě, jsem před ní nervózně postávala, velmi nevhodně nadávala a navrch jsem z nervů, já prase, sežrala celej pytlík čipsů s glutamátem, což normálně vůbec nedělam. Když jsem TO vytáhla ven, kriticky jsem usoudila, že TO teda k žrádlu fakt není, maximálně by TO mohlo posloužit jako zbraň, kdybych s TIM někoho majzla po hlavě, tak jsem se sebrala a potupně jela koupit chleba do supermarketu. Pak se všechny holky ptaly, jestli je to teda ten vyhlášenej domácí chleba a já musela potupně vysvětlovat, že kvásek holt nějak chcípnul, takže konzumujou poctivej kupovanej.

Dnes následoval přesun do Prahy. Celej den byl tak trochu naprd...víc práce než by člověk jako já potřeboval. A samozřejmě by to nebyl správnej naprd den, kdyby nebyl korunován nějakou totální monstrózností. Třeba monstrózností v podobě mrazáku, kterej se ani nedá nazvat mrazákem, protože je to spíš kus ledu.
Abych byla upřímná, ten mrazák už chtěl odmrazit tak rok. Jenže to bychom nebyli my. A tak situace lehce neúnosná, přerostla v situaci naprosto neúnosnou neboli ledovou kru v rohu kuchyně. Nedalo se už na nic vymlouvat, a tak jsme se místo večeře dali do odmrazování.
Nejdřív jsme to zkoušeli s fénem... tak to totiž znám z domova. Do toho se ale zřejmě dostala voda, takže udělal jenom baf, zajiskřilo to a nazdar. Na řadu teda přišel šroubovák a kladívko. Né, že by tohle "manuální" řešení naší situace na stěnách mražáku nezanechalo stopy a pokud si tohle přečtou moji rodiče, který nám ho sponzorovali, jsem zcela jistě mrtvá žena.
Naše soukromá ledová záplava
 
Takže máme jeden chcíplej kvásek, jeden chcíplej fén, jeden trochu děravej mrazák a jednu potenciálně mrtvou mě...

Ale jinak jsem strašně šťastná, co vám budu povídat :-D
 

čtvrtek 29. srpna 2013

Svatební šílenství

Varování: Moje vyjadřovací schopnosti jsou momentálně značně omezený a je možný, že tenhle článek dopíšu v bezvědomí.
 
Dostala jsem se do věku, kdy se to všechno okolo mě žení a vdává jak šílený. Po svojí dnešní zkušenosti považuju za svojí občanskou povinnost varovat další potenciální nešťastníky, aby nedopadli jako já.
Takže! Když vám někdo sdělí, že má v plánu na svojí svatbu péct medovníčky, předtím než vás, debily, napadne se hned nabídnout, že pomůžete, zeptejte se o jak velký medovníčky jde a hlavně o jaký množství! Já se totiž nezeptala a nadšeně jsem se nabídla. Myslela jsem si totiž, že když jsou to medovníčky, budou to prostě menší medovníky, ale chyba lávky! Medovníčky (a to -níčky považuju za důležitý, proto to zdůrazňuju) jsou totiž zatraceně prťavý! Takže si představte, že jsem dneska od rána do večera patlala několik kilo placiček o průměru cca 5 cm! Jsem tak vyřízená, že jsem před chvílí ve vaně místo šamponu a balzámu na vlasy, použila dvakrát šampon!
 
A tim to nekončí. Zítra peču chleby na rozlučku se svobodou (snad to nezprasim!), pak mě čeká samotná rozlučka a pak jeden den lepení medovníčků (a to teprve bude něco!), pak další den pečení koláčků a pak další den pečení chlebů. A potom dvě svatby ve dvou dnech a ještě k tomu na opačných koncích republiky! Halelůja!
 
Ale pomáham děsně ráda!!!
 
Ale sama se vdam radši ve fast-foodu...
 
A jdu sebou fláknout do postele...

úterý 27. srpna 2013

Keep calm

Moje profilová fotka tady na blogu hlásá "Keep calm and go to London". Já jsem začala od zadu a část "go to London" se vyřešila tak nějak beze mě a za mě. Teď ještě logicky zbývá "keep calm", což mi nějak nejde. To je bod, se kterym mam obecně dost problém. Jsem nervák a to dost. V situacích, kdy se normálnímu člověku lehce zpotí ruce, já se třesu, chce se mi zvracet a nejradši bych se okamžitě něčím zdrogovala.

Momentálně mi nervy drásá právě moje "go to London". Mam prostě strach, protože si vůbec nedovedu představit, co mam očekávat. Vždycky si všechno představuju dopředu, abych se psychicky připravila, ale tady jednoduše ani nevim, co si představit a možná je to tak nakonec i lepší. Navíc už jsem dlouho nebyla pryč na takhle dlouhou dobu a prostě to není tak snadný, jako když mi bylo 18.
 
A ještě je tu další věc, který se obávam - mně se totiž zpravidla stane úplně všechno, co se mi stát může. Mam naprosto nulovej orientační smysl a všichni se mi kvůli tomu smějou. V obchodních centrech vlezu do obchodu a když vylezu, tak už nevim, odkud jsem přišla. Jsem schopná se ztratit úplně všude a taky, že furt ztracená jsem. S tim jdou ruku v ruce další debilní situace, do kterých se pořád dostávam. Například teď v neděli - doma nebylo nic k jídlu a tak jsem se vydala na nákup. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že je neděle a tim pádem mi ani nedošlo, že je blízkej obchod úplně dočista zavřenej. A tak jsem si šla a přemýšlela o nějaký kravině, když jsem to najednou naprala obličejem přímo do skleněných jindy samo-otevíracích dveří, který se tentokrát ne-samo-otevřely. V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, co se děje a kdo jsem a tak jsem zůstala s rozpláclym nosem nalepená na dveřích ještě tak dobrých 10 sekund. Pak mi konečně došlo, že je vlastně neděle! 
Vůbec netušim, jestli mě někdo viděl. Byla jsem v takovym šoku, že jsem se jenom otočila a konsternovaně odkráčela.
 
Zdroj:http://onplanetvblog.blogspot.cz/2012/09/friday-funny-walking-into-stuff.html
 
A tak je to se mnou pořád, takže mam logicky důvod mít strach. Mam strach, že budu ztracená, ztrapněná a nechápající.
Je jen jediná věc, co mi trochu pomáhá. A to je říct si, že je to vlastně všechno úplně jedno, protože jednou umřu a do tý doby to stejně všechno nějak dopadne. Možná to bude dřív a možná později a osobně doufam, že úplně nejpozději, protože mě to tady zatím dost baví. Ale prostě se to stane. A je to v podstatě ohromně osvobozující pocit, protože vim, že všechny neskutečný trapárny, který jsem kdy provedla a stydim se za ně ještě teď, odplujou společně se mnou. Takže je vlastně úplně zbytečný se za ně stydět. A je úplně zbytečný trápit se kvůli ostatním lidem. A je zbytečný nedělat to, co dělat chci, i když to někomu bude připadat pitomý. A je zbytečný se nesmát a nebejt šťastná, protože kdy jindy, když ne teď? A jsem s tim možná patetická, ale mně je to jedno, protože píšu to, co zrovna teď psát chci a víte co...stejně jednou umřu. A všechno nějak dopadne...

pondělí 26. srpna 2013

Country girl

Mam takovej sen. Chtěla bych mít statek. Na samotě u lesa. A nějak jsem nemohla pochopit, proč si každej, komu to sdělim, hned myslí, že jsem úplně pitomá a klepe si na čelo, co bych jako já dělala na statku. Jasně, spíš než jako statkářka, vypadam jako naivní blondýna, co ví o práci rukama totální prd. Ale já už jsem zjistila, že to neni jenom o opalování a koťátkách. A tak na otázky: "Víš, kolik je s tim práce?" a "Víš, kolik to stojí peněz?" odpovídam: JO, SAKRA, JÁ-TO-VIM!!!
 
Zdroj:http://www.mucy.eu/farmer-girls-working-so-hard/
 
Nedávno jsem ale při rozhovoru se svym (vesnickym životem vycepovanym) dědou nejspíš pochopila, proč je z mýho plánovanýho statkářství každej v takovym šoku (a sám děda nejvíc, lomil nade mnou rukama a prý jsem mu dočista zkazila spaní). Protože oni si všichni očividně myslí, že plánuju vlastnit několik hektarů polí, sto krav, padesát prasat a dvacet ovcí k tomu:
 
Děda: A víš kolik stojí kombajn?! Čtyři miliony!!!
Já: Ale dědo, já si kombajn kupovat nebudu...
Děda: No ale bez kombajnu to dneska už nejde! To to jako budeš na poli dělat rukama nebo jak?!
Já: Když já nechci nic pěstovat ve velkym...
Děda: A čim budeš proboha krmit krávy?!?!?!?!?!

Takže dědo a vy všichni ostatní, žádný krávy! Žádnej kombajn! Já budu jenom žít a tancovat na poli ve spoďárech a zebřím svetru! Tak jako to dělá Klára!
 

neděle 25. srpna 2013

O dětech a o prdech

Je to prekérní. Člověk dneska může mít nerad celkem kdekoho. Co ale dělat, když jste ženskýho pohlaví, na vrcholu reprodukčních sil a nějak se to přihodí, že tak docela nemilujete děti. Nemáte nutkání na ně šišlat, rozplývat se nad jejich buclatýma tvářičkama a když k vám v metru přistoupí školka, jednu stanici nevýslovně trpíte, pak se radši prorvete ven a počkáte na další metro, i když jste někde měli bejt už před 10 minutama. Něco je špatně, jste zkrátka divná...takovej biologickej šunt.

Aby bylo jasno, netrpim žádnou fobií nebo něco podobnýho...děti jsou pořád lepší a hezčí než třeba pavouci. Jen jsem prostě radši, když se nevyskytujou v mym okolí. Jenže oni jsou úplně všude. Lezou za mnou i do záchodových kabinek, který nemaji zamykání.

Následující události se udály během pouhých 2 dní při našem výletu na Moravu a opět mě přesvědčily, že s dětma si neradno zahrávat.
 

Na zámku Rájec jsme měli obzvlášť štěstí. Prohlídku s námi šli dva muži, zřejmě otec se synem (jen pro představu, syn ve stadiu velmi pokročilé dospělosti cca 35 let) a oba fakt fest smrděli. A k tomu povedená mladá rodinka - matinka, tatínek a jejich roztomilý děťátko, holka - tak 4 roky. Upozorňuju, že prohlídka trvá 80 minut, takže to není pro malý děti asi úplně nejvhodnější, to ale naší rodinku samozřejmě nezastavilo, že. Prováděla nás stará pani s hodně slabym hlasem.
Ze začátku to celkem šlo, holčička byla nasraná jen krapet a tak ostentativně dupala po podlaze, po který se dupat vůbec nesmělo. Průvodkyně rodiče upozornila, že dupat se smí jen po kobercích, těm to ale bylo jedno a tvářili se, že líbezný haranťátka přece můžou dělat, co se jim zlíbí.
Čas běžel a holčička byla nasraná víc a víc. V každym pokoji si lehla na podlahu a mlátila rukama a nohama do země, přičemž řvala. Průvodkyně vůbec nevěděla, co má dělat a tak mluvila jen v pauzách mezi řevem. Rodiče nedělali nic.
Po asi 45 minutách jsme procházeli v rámci prohlídky okolo vchodu do zámku. Průvodkyně zavětřila šanci zbavit se toho příšernýho haranta a tak se opatrně opovážila zeptat matky, jestli to ještě zvládnou, že by jako klidně mohli už jít ven, když jsme u těch dveří. Tahle otázka matku podle jejího nechápavýho výrazu děsně překvapila, potom jí zřejmě došlo, co se po ní chce, což jí hrozně urazilo. Proč by jako měli? Vždyť se přece vůbec nic neděje!
A tak jsme se haranta nezbavili...

V Punkevní jeskyni byla spousta roztomilých fakáňátek. Jeden klouček se rozhodl, že si trochu zavyje. A tak vyl, dlouho a díky jeskynní ozvěně fakt hodně nahlas. Tatínek, kterej ho vedl za ruku, to asi neslyšel. Všichni ostatní jo. To byla část, kdy jsme šli po suchu.
Další část prohlídky byla na lodičkách, ve kterých se sedělo v řadách po čtyřech. Po cestě jsme z lodičky vystoupili a šli se podívat do Masarykova dómu, načež jsme se měli opět naskládat do lodičky. Lidi tam ale nalezli jinak, než předtím, takže zbyly dvě místa vzadu a dvě místa vedle mě a muže. Vtom k nám přišla čtyřčlenná rodinka a ať je koukáme pustit, že tam předtím seděli. My jsme odpověděli, že my jsme holt předtím taky seděli jinde. Oni ale velmi nepříjemně odvětili, že oni přece musí sedět spolu, protože děti nemůžou sedět samy a ať koukáme vypadnout. Oponování lidský blbosti je nad naše síly a tak jsme vypadli a obsadili dvě zadní místa, aby rodinka mohla sedět pospolu. Podotýkam, že ony dvě děti, který by nemohly za nic na světě sedět samy, byly holka a kluk...holka tak 15 let, kluk tak 10. A to nemluvim o možnosti, že by si jeden rodič sedl s jednim dítětem a druhej rodič s druhym, jak by to asi napadlo každýho rozumnýho člověka. Zřejmě se milujou natolik, že nemohli přežít posledních 5 minut prohlídky bez vzájemnýho tělesnýho kontaktu.

Další zastávka - hrad Bouzov. Je tady na výběr z mnoha tras, mimo jiné trasy přímo pro děti. My se radujeme, že si možná konečně užijeme prohlídku bez řvaní a podobně a tak vybíráme "nudnou" a dlouhou trasu. Jaký je naše překvapení, když zjistíme, že s náma jde opět nemálo malých fakanů, který prohlídka nečekaně opět přestane bavit po prvních 5 minutách a tak zlobí. Tady jsou ale rodiče trochu vnímavější a tak se snaží: "Nezlob nebo nedostaneš hranolky".

A víte co? Ono to možná nebude ani tak v těch dětech, ale spíš v jejich rodičích. Takže mam aspoň malou naději, že by moje děti nemusely bejt tak strašný. Navíc mi nedávno jeden pán prozradil jednu věc. Že prý je to s dětma úplně stejný jako s prdama...cizí vám smrdí, ale ty vlastní, ty vám nevadí.

A tak v to budu doufat. Nic jinýho mi ani nezbejvá...

sobota 24. srpna 2013

Vzor ideálního ženství

aneb to jsem přesně já!

Moje sms komunikace s mužem:

Já: Ahoj, v kolik dnes prijdes z prace? Udelam k veceri peceny papriky
Muž: Kolem pul sedmy. Ty papriky mi ale prisly skoro na vyhozeni...
Já: Tak ja je udelam zitra k obedu. Tesim se na tebe!

Ideální hospodyňka, ne?

 
A těm paprikám nebylo vůbec nic...fakt!
 
 

pátek 23. srpna 2013

A žili šťastně až do smrti...

aneb Princezna ze mlejna a my ostatní...

Muži se občas chovají prostě divně. Věnujou svojí pozornost největší krávě široko daleko, zatímco vy sama víte, o kolik moc jste úžasnější, krásnější, chytřejší a zábavnější a máte chuť na celej svět zařvat, jak je možný, že se tohle sakra děje. Místo toho sedíte na zadku a když už to fakt nemůžete vydržet, zvednete se a odejdete domů. Následující dny přemítáte, co je na vás špatně, začnete cvičit s Jillian Michaels a děláte podobný krávoviny.
Zkrátka na to nejste připravená, protože v pohádkách, který do vás celej život rvali horem, spodem i stranou, to takhle prostě není. Je to sice dost šokující, ale asi jsem zjistila, že pohádky lžou!

Je to na nás šikovně nastražený... první polovina pohádky je ze života. Pravda, záleží na úhlu pohledu, ale posuďte sami, že jde jen o kosmetický rozdíly:

Pohádka:
Eliška je usměvavá a hodná mlynářova dcera. Jednoho dne u nich zaparkuje hezoun Jindřich, do kterýho se Eliška bezhlavě zamiluje. Zdá se ale, že Jindřicha Eliška nezaujala, protože by rád zakletou princeznu. Přesto se ale rád baví a tak nepohrdne a občas si s Eliškou zahraje třeba na honěnou...

Realita:
Eliška je upachtěná mlynářova dcera, pořád zaprášená od mouky a s mozolama na rukou. Moc se neusmívá, protože maká jak šroub. Její zcela zásadní předností je to, že je hodná, což je jí ale celkem k vy-víte-čemu. Jindřich je typickej floutek. Pomáhá ve mlejně a využívá toho, že pro něj má Eliška slabost. Jednou, možná dvakrát jí vojede. Zajímá ho ale jen nafintěná princeznička z nedalekýho hradu. Na tu ale Jindřich samozřejmě nemá...
 
A teď to přichází! Rozuzlení! A tam se teprve dějou věci:
 
Pohádka:
Jindřich se dostane do problému a vysvobodí ho lištička Bystrouška. A i když to celou dobu vypadalo, že prostě vůbec nemá zájem, protože ho přitahujou pouze a jen zakletý princezny, nakonec dorazí k rybníku, zazpívá písničku a je ruka v rukávu. Co je dál se bohužel nedozvídáme, ale vsadila bych se, že žijou šťastně, mají kupu dětí a pak ruku v ruce zemřou ve stejnou minutu.


A teď realita:
Jindřicha sbalí Máňa z vesnice, která není moc hodná, ale má velký kozy a Jindřicha si po svatbě vycvičí tak, aby skákal, jak píská. Eliška skončí nešťastná a vezme si jedinýho chlapa, kterej o ní ještě jeví zájem – prasáckýho obstarožního souseda. Na Jindřicha ale myslí celej zbytek svýho nešťastnýho života.
 
No, takže tak...
 
Mimochodem, vybavujete si ten dramatickej moment, kdy stojí Eliška na kopečku u pomníčku a ví, že večer přijdou čert, vodník a kníže vyplnit k rybníku poslední úkol – zazpívat jí písničku a ona si bude muset vybrat jednoho z nich. A tu se najednou objeví zbloudilí muzikanti. Jindřich je chce vyprovodit, přičemž volají na Elišku, aby šla taky. Eliška ale nemůže žejo, protože čeká večer ženichy.
A Jindřich jen radostně zvolá: „Jo tak, tak to přeju hodně štěstí“ (nebo něco v tom smyslu) a to je přesně ta chvíle! Chvíle, která je naprosto reálná a pokud bych v tuhle chvíli byla na místě Elišky, vyzula bych dřevák a bez milosti jim sejmula tu Jindřichovu kudrnatou palici!
 
 

čtvrtek 22. srpna 2013

Patetickej bizár n. 1

Moji nejmilejší a nejdražší neexistující čtenáři,

jsem už asi fakt totálně blbá. Dneska jsem po dvou týdnech přijela domů. Teda spíš z jednoho domů do druhýho domů. A zjistila jsem, že jsem za dobu pouhých 14 dnů zapomněla, kde se co rozsvicí a zhasíná a tak dále, i když už se asi se světlama víc věcí dělat nedá, co? Zoufale jsem stála za tmy v předsíni, nemohla si vybavit, jestli se tam má jako rozsvítit automaticky nebo jestli k tomu slouží jeden ze dvou vypínačů, který jsem následně vyzkoušela, ale bohužel byly od záchoda a koupelny. Tak jsem hledala další vypínač, kterej jsem ovšem nenašla. Takže jsem dospěla k názoru, že jsou dvě možnosti:
a) opravdu se tam rozsvicí automaticky, ale je to ňáký rozbitý, což už by byla asi padesátá věc v tomhle bytě, takže by to nebylo nic divnýho
b) někde tam ten vypínač fakt bude!

No a dopadlo to tak, že jsem vysavač vyhrabala po tmě a to je v podstatě ten prozaickej end of the story.
Já vim, je to celý blbý, ale omluvou mi budiž, že jsem dneska vstávala v 5:30. I když můj muž tvrdí něco v tom smyslu, že všechno, co vypustim z huby, případně z klávesnice je takovej bizár, že to pak vypadá jako kdybych vstávala v 5:30 pořád a pak ty slova jenom tak nějak malátně a skoro v bezvědomí z tý huby nebo případně z klávesnice vypouštěla. Já to samozřejmě nedokážu objektivně posoudit, žejo...ale každopádně je to úplně jedno, protože vůbec neexistujete.

A když už jsme u toho, vážení a milý, co vůbec neexistujete.... na můj blog se za dobu jeho krátké existence podíval nějakej člověk z Malajsie, Německa, Srbska, Ruska, USA a to je tak jako všechno. Takže si asi moc nepočetli, maximálně se mohli podívat na obrázky ošklivých dam v předchozím článku, chudáčkové. Ale všechny vás děsně miluju!

A už jsem asi zjistila, do jaký kolonky by se daly moje příspěvky zařadit. Je to totiž  čistokrevnej patetickej bizár! A jdu tak pojmenovat tenhle článek.

středa 21. srpna 2013

Jak získat muže


Dneska je den jako stvořenej pro filosofické okénko. Upřímně se musim přiznat, že jsem nad touhle otázkou strávila dlouhý hodiny usilovnýho přemejšlení a mam takovej dojem, že jsem na to fakt kápla! Takže: Jak získat muže vašich snů?

VAROVÁNÍ: Slovo "úchylka" nepoužívam vůůůbec v hanlivym smyslu, chci jím označit pouze to, co preferuje menšina, bez jakýchkoliv kladných či záporných konotací.

1) pokud jste muž, nečtěte dál (rady pro muže přející si získat muže nemůžu poskytnout, protože o tom vim totální prd) nebo se staňte ženou a pak směle pokračujte ve čtení

2) pokud smrdíte, umejte se a navoňte se
- rovněž nevylučuju, že můžete narazit na výjimku tzn. muže vyhledávajícího tzv. "smraďošky", když na takového muže narazíte, dbejte na splnění ostatních bodů, protože úchylní muži jsou většinou úchylní pouze v jedné oblasti

3) pokud jste tlustá jak prase, zhubnětě (nebo rovnou radši zhebnětě)
- ovšem nevylučuju, že můžete narazit na výjimku tzn. muže vyhledávajícího tzv. "kypřeny" (můj terminus technicus, protože nesnášim všechny "baculky" a "boubelky"), když na takového muže narazíte, dbejte na splnění ostatních bodů, protože úchylní muži jsou většinou úchylní pouze v jedné oblasti
- jo a s tim zhebnutim to je samozřejmě sranda, nemusíte nutně zhebávat, ale já jsem nemohla odolat

4) pokud jste chlupatá, oholte se
- i tady platí poznámka o výjimkách, viz bod 2) a 3)

5) pokud máte místo vlasů mastný rousy, umejte je (k tomuto účelu nejlépe poslouží věc zvaná šampon)
- i tady platí poznámka o výjimkách, viz bod 2) a 3)

6) nechoďte ve špinavých a hnusných hadrech, sakra
- tady si nejsem jistá poznámkou o výjimkách zmíněnou v bodech 2) a 3), o takový úchylce jsem zatím neslyšela

Názorně:



Takhle ne!

POZOR! Těchto 6 bodů je naprosto zásadních! A i když by se mohlo zdát, že jsou jaksi samozřejmostí, každodenní kontakt s lidmi mě přesvědčil o tom, že některý ženy ještě tyhle esenciální pravidla neobjevily.  Následující body jsou oproti těm předešlým mnohem méně významné, ovšem zdaleka ne bezvýznamné!

Takže:

7) pokud nemáte prsa, dělejte, že je máte
- jak jednoduchý, žejo...

8) pokud jste blbá jak tágo, moc nemluvte
- POZOR! v tomhle bodě musíte nejdřív určit svoji polohu na stupnici atraktivity 1 až 100, přičemž 1 = něco jako Miloš Zemanů s vaginou, 100 = něco mezi Marilyn Monroe a Candice Swanepoel
- pokud jste blbá jak tágo a vaše poloha se na týhle stupnici nachází v poli 1-40, bude nejlepší, když budete předstírat němost, zcela vážně, takhle budete mít největší šanci
- pokud jste blbá jak tágo a nacházíte se na stupnici atraktivity v poli 41-80, můžete říct informace typu: "jmenuji se Blabla", "narodila jsem se v Blabla", "moje oblíbený jídlo je blabla", ale víc ani ťuk! Hlavně proboha neoznačujte muže slovy jako "medvídek", "ňuňánek" nebo "broučínek" na prvním rande, i když je to pro vás jako pro blbku jistě dost těžký, ale věřte mi!
- pokud jste blbá jak tágo a vaše poloha se na stupnici nachází v poli 81-100, říkejte, co chcete, muž si toho nevšimne
- ale POZOR! berte v úvahu, že se nejspíš nenacházíte na stupnici v poli 81-100, protože nás krásných je strašně málo!!!

9) pokud jste děsně moc chytrá, moc nemluvte
- viz odrážka "POZOR!" u bodu 8) - platí úplně stejně i u totohle bodu, pouze slova "jste blbá jak tágo" nahraďte slovy "jste děsně moc chytrá" a vynechte část o ňuňáncích, protože tenhle problém se vás jako děsně chytrých netýká

10) ještě by bylo celkem dobrý nebejt samej beďar
- uznávam, to už neni tak jednoduchý jako v případě prsou

Pokud splníte všechny zmíněný body, máte to dost pravděpodobně v kapse. Nebo taky ne. Pokud to vypadá, že vás muž vašeho srdce zarytě ignoruje, zřejmě vás zarytě ignoruje. V tom případě si najděte novýho muže vašeho srdce. A takhle to je...jsem věděla, že jsem geniální.


pondělí 19. srpna 2013

Peču pecen

I když se počasí radikálně změnilo, udělala jsem si další kouzelný odpoledne. Natáhla jsem se na gauč pod okna, přehodila přes sebe růžovou deku, poslouchala bubnující déšť a vzala si k tomu severskou detektivku. Všechno může bejt moc fajn, kdyby člověk furt nedělal krávoviny, který mu to značně znesnadňujou. Což já samozřejmě dělam, žejo. Proč jsem se ksakru hlásila na Erasmus, když tam vůbec nechci? Jsem přece totální bačkora, co nejradši sedí doma, hezky ve svým zaprděnym teplíčku! Dál taky fakt nedokážu pochopit, proč jsem si já kráva ostříhala na mikádo svoje krásný megadlouhý vlasy, který jsem dost milovala. Já prostě nechápu, proč dělam tunu věcí, u kterých už je předem jasný, že toho budu litovat, ale nezabrání mi to v jejich realizaci. Ale o tom jsem nechtěla psát...

To o čem jsem chtěla psát je pečení domácího kváskovýho chleba, ale ono vlastně není moc o čem psát. Snad jen to, že je to momentálně jedna z mých nejoblíbenějších činností (kromě čtení severských detektivek). Je to totiž naprostá alchymie. Každej jednotlivej krok se projeví na výsledku a vy nikdy dopředu nevíte, jak to dopadne. Někdy je chleba hutnější, někdy je nadejchanej, samá bublina, někdy je kůrčička obzvlášt vypečená, někdy měkkoučká a každej pecen vypadá úplně jinak. Časem zjistíte, jak to udělat, aby se vám povedl chleba přesně takovej, na jakej máte zrovna chuť, ale výsledek vás stejně vždycky překvapí. Chleba je taky pěkná potvora...když pečete pro sebe, povede se vždycky, ale když chcete bochník darovat, nikdy to není tak úplně ono. Někdy se udělá pod kůrkou megabublina, nebo chleba nevyskočí tak, jako vždycky, i když jste všechno udělali tak, jak jste měli. Ale chutná vždycky a mnohem víc než kupovanej chleba!


Tyhle krasavci vylezli z trouby předevčírem a už po nich není ani památky. Ale naštěstí jsem je nesežrala všechny sama. A teď už mi kyne kvásek na další!

Kdybych jen pořád nedělala ty krávoviny...

neděle 18. srpna 2013

Lady Fuckingham

Jsou dny, kdy si připadáte jako v ráji. Ráno spíte dýl než je potřeba, posnídáte domácí chleba s medem, dopoledne navštívíte pouť, která je sice otřesná, ale vyvolá ve vás potřebnou dávku nostalgie. Poobědváte na zahradě ve francouzskym stylu a načnete si k tomu archivní víno, který byste asi radši načínat neměli, ale vy ho přesto načnete, protože prostě můžete. Odpoledne se příjemně lehce opilí jenom tak poflakujete, protože nic nemusíte. A čtete...čtete Lady Fuckingham, která vás dostane.

Nejsem extra velká fanynka erotický literatury. A i když jsem obecně dost ignorant vůči trendům, nevyhnul se mi knižní hit poslední doby - Padesát odstínů všeho možnýho, z čehož jsem přečetla několik stránek prvního dílu a dál už jsem prostě nemohla, jak jsem se strašně styděla za to, jak moc je to špatný. Tahle knížka mě přesvědčila o tom, že kdybych byla spisovatel(ka) píšící něco průměrně dobrýho a používající aspoň průměrnou slovní zásobu, byla bych pekelně nasraná, protože bych neměla na literárním poli šanci napsat bestseller. Fifty shades je totiž totální shit po všech stránkách. Shit, kterej je pravděpodobně nejprodávanější knížkou poslední doby. Takže logicky docházim k tomu, že je dobře bejt ignorant vůči trendům, protože trendy jsou většinou shit, ale o tom jsem psát vůbec nechtěla. Chtěla jsem psát o tom, že je spousta mnohem lepší erotický literatury, která je třeba taky navíc léty ověřená!

Lady Fuckingham jsem si předevčírem koupila za pár šupů v levných knihách. Už nějakou tu dobu jsem si na ní brousila zuby. Mimochodem, byl to docela vtipnej nákup - navrch jsem totiž přihodila ještě 2 díly Artemise Fowla, což je knížka pro děti, kterou jsem děsně žrala před mnoha lety a objevila jsem díly, který jsem ještě nečetla. No ale zpátky k lady Beatrice Fuckinghamový! Dneska jsem dočetla a musim říct, že dobrý! Obohatila jsem svůj slovník o několik nových slovíček, z nichž nepochybně vede "kundisko" a usoudila, že s Padesáti odstíny se to nedá srovnat...vůbec!



pátek 16. srpna 2013

Jelikož jsem očividně tvor silně nestabilní, jsem tu...zase...asi po stopadesátýšestý. A zase mi to asi moc dlouho nevydrží. Protože jsem tvor silně nestabilní.

Přesně za měsíc už budu někde v Londýně. Když na to pomyslim, dělá se mi lehce blbě od žaludku. Vůbec si nedokážu vysvětlit, proč jsem se tam hlásila, protože jsem asi naprosto neerasmáckej typ. Co jsem tak slyšela, Erasmus je zejména o poznávání nových lidí a o nezměrnym chlastání s novýma lidma. Mně cizí lidi vždycky připadají totálně divný a proto se chovam tak, že posléze připadam totálně divná i já jim. A k tomu abych prošla všema stádiema opilosti až po kocovinu mi stačí pouhá jedna sklenička vína. A navíc jsem už v tuhle chvíli zaplatila těžký prachy a to tam ještě ani nejsem.

Zřejmě z těch všech stresů mi na čele vyskákala pěkná řádka beďarů. Když si teď někdo opět bude myslet, že mi je 15, tak to bude aspoň oprávněně. To ale neznamená, že bych si ty beďary chtěla ponechat. A jelikož nejsem momentálně ve svým doma, ale jsem doma u rodičů, neměla jsem nic, co bych si na to mohla napatlat. Tak jsem hledala a našla jsem nějakou mast, ne který neni napsáno na co je, ale je tam napsáno, že je na předpis. A je přece úplně jasný, že když je mast na předpis, musí vyléčit úplně všechno. Takže bez váhání skončila na mym ksichtě.

A teď jdu zadělat na 3 chleby, protože jsem zatraceně dobrá!
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...