úterý 10. prosince 2013

Bacha na spoďáry

Vzhledem k tomu, že se blíží Vánoce, chtěla bych napsat jeden ryze vánoční článek na zcela vánoční téma...a sice...článek o spoďárech. Pro mě totiž spoďáry symbolizujou Vánoce. A vždycky, když si je oblíkam, začnu zpívat koledy. Ne, to už fakt kecam :-D
 
Ale vážně. Myslim si, že nejsem sama, kdo pod stromečkem vždycky našel zásobu spoďárů na další rok. Moje spoďáry vždycky měly jedno specifikum - byly bílý a naprosto obrovský. A taky si vzpomínam, že si to Ježíšek jednou nějak spletl a přinesl mi klučičí slipy. Obří, samozřejmě.
 
Řeknu vám, že ještě dneska přemýšlim, co mi tim chtěl Ježíšek říct. A ač je mi to poměrně trapný přiznat, tenkrát jsem to vážně nosila. Prostě jsem chodila v obřích spoďárech a přišlo mi to úplně normální. A pak už mi to tak úplně normální nepřišlo, ale stejně jsem je nosila dál. Když už mi je ten Ježíšek přines...
 
Moje spoďárový tajemství ovšem nezůstalo skryto. To když jsem se takhle jednou ve škole posadila a měla příliš krátkej svetr. Moje spolusedící mě taktně upozornila: "Káťo, kouká ti košilka". A já jsem s kamennou tváří odvětila: "To nejni košilka, to jsou spoďáry", načež na mě spolusedící vrhla nevěřící pohled a pak se začala smát. O přestávce jsem pak svojí spodní výbavu musela ukázat několika spolužačkám, kterým spolusedící navykládala, že to prostě musí vidět. Všechny jsme se smály jak šílený...
 
Všechno tohle se mi vrátilo, když jsem se minulej týden vypravila do Primarku, abych nakoupila poslední zásoby levných šuntů. Když jsem zamířila do oddělení kalhotek, měli je tam po kusech - jedny za jednu libru. Pak tam ale ještě měli balení po čtyřech za 3 libry! Co myslíte, že jsem koupila...samo, že ty balený, u kterých jsem sice neviděla reálnou velikost a tvar, ale byly levnější. Říkala jsem si, že ta velikost přeci musí odpovídat těm kusovým. Jedno balení jsem teda vzala pro sebe, jedno taky pro ségru, aby měla šťastný a veselý. A ještě jsem pro sebe přihodila pár těch kusových.
 
Doma jsem potom to balení rozbalila a vybaflo na mě tohle (ty leopardí):


Pokud by se někomu zdálo, že jsem lehce posedlá leopardim vzorem, tak nejsem! To vůůůbec!


Prostě totálně obří spoďáry, kde slovo "obří" získává ve spoďárový oblasti úplně novej rozměr. Ty růžový jsou ty, co prodávali po kusech. Podotýkam, že oboje jsou údajně stejný velikosti! Záludnost asi bude ve slovíčku "full", který bylo uvedený na obalu. Koho by ale proboha napadlo, že "full" znamená, že je můžete v případě potřeby nosit jako kalhotky a triko v jednom!
 
A tak si letos udělam krásný Vánoce se všim všudy...včetně obřích spoďárů. Muž bude jistě nadšenej...
 
 
PS: Ségra, těšíš se? :-D

čtvrtek 5. prosince 2013

Last 2

Zbejvaji mi poslední 2 týdny v Anglii a už mě to tu vážně nebaví. Stýská se mi už i po mojí pračce...
 
"You´re leaving, that´s soooo sad!"...to je to, co teď ve škole slýcham nejčastějc. Takže jsem začala obstojně ovládat umění udělat smutnej obličej ve chvíli, kdy se to ode mě očekává. Nejsem ale ani trochu sad. Jsem už spíš tak trochu mad z toho flákání tady.
 
A není to vůbec sranda! Jsem zcela vážně tak trochu v depresi...a to je vážný. Dost vážný! Všechno mi přijde tak nějak blbý a malicherný, což je u mě nejtypičtější příznak všeobecný nespokojenosti. Navíc nedokážu ani sdílet tu všudypřítomnou vánoční atmosféru s těma naprosto šílenýma Britama, který slaví Vánoce už od Haloweenu.
A ještě ke všemu jsem začala číst Levharta od mýho milovanýho Nesboa, což mi k dobrý náladě taky moc nepřidává. Je to čim dál tim temnější a zamotanější a když to čtu večer před spaním, tak se fakt bojim a jsem tady na ten svůj strach úplně sama.
 
Zkrátka...člověk (já) nemůže bejt šťastnej, když málo maká a moc přemejšlí. A to já teď přesně dělam.
 
A pár fotek (dokumentujících, jak strašně špatně se mam):

Možná to svoje ořechožroutství už trochu přehánim

V sobotu jsem byla v kině na The Butler a pak jsem se totálně přežrala (a to jsem snědla jen půlku)

Univerzita v noci

Bohoslužba v univerzitní kapli...proč ne? Z toho by si Karlovka měla vzít příklad, je přece třeba, aby se studenti pomodlili za blaho univerzity.


Včerejší výlet do Ham House, kam jsme dorazili ve 2:45...dům zavíral ve 3. Přesto jsme vevnitř stihli ochutnávku piva ze 17. století. Tomu řikam (ne)načasování.

Takže si nemam v podstatě na co stěžovat žejo. Ale já už se prostě těšim domu...na všechny a na všechno, co mi tady tak chybí. Zjistila jsem, že už jsem asi zapustila kořeny moc hluboko na to, abych se dala jen tak bezproblémově přesadit.


čtvrtek 28. listopadu 2013

Jsem netvor a koukam koním na zuby

Už jakou malou holčičku mě rodiče učili, že koukat DAROVANÝMU koni na zuby, je vrchol neslušnýho chování. A já se celej život snažim tohle pravidlo dodržovat. Ale někdy to, i přes veškerou vynaloženou snahu, prostě nejde...
 
A tak mi jednoho krásnýho dne strčila Italka před obličej pytlík s prapodivnym obsahem, že prej mi přinesla dárek, co sama pekla. Byly to muffiny.
Tak jsem slušně poděkovala. Italka na ně byla zřejmě velmi pyšná, protože mi ještě řekla, ať jí pak hned napíšu, jak mi chutnaly...
 
Nenapsala jsem jí nic, protože není v mých silách tak moc lhát.
 
Doma jsem totiž s pytlíku vyndala tohle:


Výška - zhruba centimentr a půl (balzám na rty pro ilustraci)
Tvrdost - šutr (typuju to tak aspoň na žulu)
Ale pozor, já nejsem žádná fajnovka! Řekla jsem si, že vzhled přece není důležitej. Tak jsem do toho odvážně kousla. A zase to vyplivla. Po chvíli přemýšlení jsem přišla na to, co mi ta (ne)chuť připomíná... Italce se normálně podařilo nechtěně stvořit vizovický pečivo! A jestli si říkáte, že to nemůžu vědět, protože vizovický pečivo se přece nejí, tak mi věřte, že jsem v tomhle směru zcela kompetentní, protože jsem ho kdysi dávno nerozvážně ochutnala.

Dílo zkázy extra zblízka

Nejlepší na tom je, že Italka pořád povídá, že by se pečenim chtěla živit a je do toho hrozně nadšená. Zatím nám ale vytvořila jen samý blafy a tyhle muffiny byly totální korunou.
Já je v tomhle článku v podstatě ani nechci pomluvit. Spíš bych je ráda postavila na piedestal a po zbytek života je obdivovala, protože to prostě nedokážu pochopit. Nedokážu pochopit, jakej druh dosud neobjevenýho umění mohl vést k jejich vzniku. Ty muffiny jsou prostě totální nadpozemskej zázrak.
 
Takže jsem je tady měla několik dní vystavený na stole a tiše je obdivovala...a pak jsem je vyhodila do koše. Ale přísaham, že po zbytek svých dní na tomhle světě je budu obdivovat, protože vážně nedokážu pochopit, jak někdo může použít suroviny na muffiny a upéct vizovický pečivo. To musí bejt přece totální umělec!
 
Vyhozenim muffinů do koše to ale neskončilo. V hlavě se mi totiž zrodil ďábelskej plán.
Když jsem ho po skypu oznámila mamce, zděsila se, jakou to porodila stvůru a zapřísahala mě, ať to nedělam.
Já jsem to ale stejně udělala...
Když jsem to pak na skypu řekla muži, jen strnul a řekl: "No to jsi neudělala!"
 
POZVALA JSEM ITALKU NA VEČEŘI A UPEKLA JSEM MUFFINY! (samozřejmě jen jako dezert, jako hlavní jídlo muffiny většinou neservíruju)
 
A povedly se (protože na muffinech VĚTŠINOU nic zkazit nejde):


A pointa?
Italce se udělalo blbě a nepřišla.

Patří mi to...za to, že jsem netvor a koukam koním na zuby.


úterý 26. listopadu 2013

Hampton Court Palace a tip, jak v Londýně ušetřit

Ceny za návštěvy kulturních krás Londýna jsou občas poněkud astronomický a tak jsem si říkala, že bych mohla popsat jednu z cest, jak to jde levnějc.
 
Nejdřív bude třeba malá lekce z dopravy v Londýně...kdyby náhodou byl někdo ztracenej (a ani bych se mu nedivila). Já osobně bych před odjezdem do Londýna byla šťastná jak blecha, kdybych takový informace našla pohromadě.
 
Takže v Londýně nám jezdí hlavně tyhle dopravní prostředky:
1) Autobusy - rozhodně nedoporučuju, pokud máte jinou možnost, autobusem nejezděte, protože to bude trvat dlouho a bude to dost nepříjemný. Na druhou stranu jsou nejlevnější, což se asi vyplatí uvážit, pokud máte v plánu podniknout jen jednu cestu, kterou autobusem můžete uskutečnit (proč se to nevyplatí, pokud máte v plánu jet vícekrát za den, si řekneme za chvíli). Platí se stejně, ať už jedete jednu zastávku nebo třeba hodinu a pozor, pokud chcete vystoupit, je většinou třeba zmáčknout tlačítko stop.
 
2) Metro - taky ho zrovna nemiluju, většinou je narvaný a je v něm vedro. Ideální pro cestování na krátký vzdálenosti v rámci centra.
 
3) DLR - něco mezi metrem a vlakem. V pohodě.
 
4) Vlaky - jsou asi nejpohodlnější dopravní prostředek v Londýně. Pokud se vám to v rámci vaší cesty hodí, rozhodně jeďte vlakem.
 
Samozřejmě se dají využít i další dopravní prostředky jako třeba jet lodí, ale to už je trochu dražší sranda a je to spíš zážitek, než jen způsob, jak se někam dostat.
Co se týče plánování trasy, můžete to udělat tady ale třeba Google Maps taky nejsou úplně k zahození.
 
A teď k tomu, jak za to cestování zaplatit.
Pokud jedete do Londýna na více než jeden den, určitě si pořiďte Oyster Card, mají ji úplně všude na nádražích, v trafikách...no určitě to nebude problém. A nejspíš se vás rovnou zeptají, jestli ji chcete nabít (top up), takže klidně řekněte, že jo. Za Oyster Card zaplatíte vratnou zálohu 5 liber a nabít si jí sami pak můžete téměř kdekoli, kde vidíte oyster symbol. Doporučuju nabíjet na pay-as-you-go.
 
A proč je to nejlepší způsob?
S Oysterem jezdíte levnějc, než kdybyste si koupili obyč jízdenku. Další výhodou je, že Oyster vždycky jenom přiložíte ke čtečce a všechno se udělá za vás. Nemusíte kontrolovat zóny, peak a off-peak a nic. A navíc, peníze na pay-as-you-go se z karty odečítají jen do tý doby, než dosáhnete částky, kterou byste zaplatili, kdybyste si koupili na Oyster denní jízdenku. A týhle částky dosáhnete v Londýně skoro vždycky, když někam jedete a je to něco pod 8 liber. Když víte, že tenhle limit nepřesáhnete, je výhodnější jet autobusem, protože je nejlevnější.
 
Tak a teď už můžu konečně přejít k tomu, jak ušetřit za ty kulturní památky :-)
 
Na vlakových nádražích najdete tuhle knížečku (domnívam se, že něco takovýho tu budou mít tak nějak pořád, akorát vydávaji pořád nový):

 
 
Podstatou je, že navštívíte vybranou "atrakci" dva za cenu jednoho. Což je většinou pořádnej rozdíl. 
 
Tady vidíte, co všechno můžete navštívit...například právě i Hampton Court Palace

Je tam dokonce i London Eye, Madame Tussauds a St Paul´s...

Jediný, co potřebujete, je mít jízdenku na vlak.
Takže si představme modelovou situaci. Jsme dva londýnský cestovatelé a chceme jet na výlet do Hampton Court Palace. Všechno, co potřebujeme, je jízdenka na vlak - Travelcard. Tahle jízdenka ale bude platit i na metro a autobusy, takže dneska výjimečně necháme Oyster Card doma a koupíme si denní Travelcard (která by se dala zakoupit i na Oyster, pokud nezvolíte možnost pay-as-you-go, ale to už nevim, jestli bych vám tu hlavu nemotala moc a navíc - my ten lístek na vlak potřebujeme fyzicky, ne na Oysteru). Takže cíl je jasnej - denní Travelcard.
Na mapě si najdeme, že Hampton Court Palace leží až kdesi v zóně 6, takže potřebujeme Travelcard na zóny 1-6 (což bude trochu dražší, jedeme holt už kamsi do pr...). Pak se nás automat zeptá, jestli chceme jízdenku peak nebo off-peak. Tady by bylo lepší jet o víkendu, protože celej víkend je off-peak (peak jízdenka je podstatně dražší). Pokud byste chtěli jet ve všední den s off-peak jízdenkou musíte se trefit do určitých časů, který si ale přesně nepamatuju. Peak čas je prostě ten čas, když všichni jednou do práce a pak z práce, takže myslim, že je to kolem 9 a pak kolem 5.
Samozřejmě by taky šlo koupit si pouze jízdenku na vlak a nekupovat denní jízdenku...člověk prostě vždycky musí zvážit vlastní polohu, cílovou polohu a všechny ostatní faktory místní dopravy a uvážit, co bude nejlepší a nejlevnější.
 
Každopádně...výsledkem musí bejt nějaká Travelcard:
Vidíte, že off-peak mě stála skoro 9 liber, takže jsem utratila cca jen o libru víc než bych utratila na Oyster (pay-as-you-go), ale v Hampton Court jsem potom ušetřila na vstupu 9 liber. Takže se to vyplatilo...
 
Takže máme jízdenku, dojedeme na stanici Waterloo, odkud nám jede vlak k Hampton Court Palace. Když tam dojedeme, u pokladny jim předáme lístek, kterej jsme vytrhli ze zadní strany knížečky a vyplnili ho a k tomu jim ukážeme svoje Travelcards. I když jsme dva, tak zaplatíme cenu jenom za jednoho. Sláva! Pak si dojdeme vyzvednout headphony a můžeme se kochat a procházet.

 
 
Prostory Hampton Court Palace jsou převážně zaměřený na Jindřicha VIII., kterej z něj udělal svůj královskej palác.
 
Mně osobně se nejvíc líbila kuchyně Jindřicha VIII. :
 


Sporák


Tady něco přesně pro mě - pec na chleba. Člověk se diví, že uměli takový chleby péct před 400 lety a teď už umí jen tousťák. Jak je to možný?

Tady se porcovalo maso

Z headphonů se dozvíte, že se v kuchyni za doby Jindřicha VIII. vařilo pro 600 lidí, maso se peklo na 6 obřích roštech (z nichž jeden byl pro dokreslení atmosféry opravdu rozdělanej), kolik toho takovej královskej dvůr sežral za rok (hodně) a spoustu dalších informací.
Blízko kuchyně byl nádhernej obchůdek, kde hráli vánoční koledy, což spolu s vůni ohně vytvářelo fakt krásnou atmosféru.
Po prohlídce kuchyně míříme dál:


"Nádvoří" - nevim, jak jinak to nazvat

Potom si můžeme prohlídnout ještě "Henry VIII´s Apartements", "William III´s Apartements", "Mary II´s Apartements" (který byly zrovna zavřený) a pak ještě nějaký místnosti, kde vám převypráví životní příběh Jindřicha atd...

Mam pocit, že v komnatách se fotit nesmělo, protože odsud fotky tak nějak nemam (a jestli se smělo, tak jsem debil). Takže jen něco:

Vstup do komnat Williama III.

Krásná zahrada


A nezapomeňte na nádherný zahrady:



Do bludiště určitě taky zajděte, je to snad jediný bludiště, kde jsem se fakt ztratila a měla strach, že se nenajdu
 
Uf, tohle je ten nejdelší prokrastinační článek, co jsem kdy napsala. Doufam, že třeba někomu pomůže a že je můj popis londýnský dopravy alespoň trochu srozumitelnej...
 
 

pondělí 25. listopadu 2013

Jak jsem referovala a odreferovala

Tak jsem odreferovala a vážně bych strašně ráda napsala, že jsem se bála zbytečně a že to nic nebylo. Ale pravdou je, že to pro mě byl horor a můžu to směle zařadit na seznam hned ke zkouškám v autoškole, státnicím a prostě všem odporným událostem.
 
Ráno a celý dopoledne jsem byla tak strašně vynervená, že jsem se zapomněla najíst i napít (a prezentace byla až v 1 odpoledne). Takže považuju za velkej úspěch, že jsem se zvládla oblíct a vůbec se do tý školy dostat...protože si to upřímně ani nepamatuju.
 
S celý prezentace si už vůbec nic nepamatuju, mam totální mlhu, takže ani nemůžu posoudit, jak moc jsem to podělala. Ale nedělam si iluze, určitě jsem mlela strašný krávoviny. A tak se preventivně stydim. Já se totiž vždycky za svoje "veřejný" vystoupení stydim. A ten pocit nesnesitelnýho studu se mě vždycky drží tak tejden, takže si to ještě následující dny dosyta užiju. A i když vim, že je to všechno vlastně úplně zbytečný, tak si stejně nemůžu pomoct.
 
Já nadělam, co? Ale já už to vážně nikdy nechci zažít! Nesnášim, vážně NESNÁŠIM, mluvení před většim počtem lidí, ještě k tomu vestoje, v angličtině a na odborný téma. Jak řikam, horor!
 
Ale svůj "veleúspěch" jsem hned oslavila velehříchem v Mekáči:



A mam dneska svátek! To si vážně budu muset koupit něco moc hezkýho a drahýho, když jsem přežila tak strašný utrpení :-D
 
A taky se začínam oficiálně těšit na Vánoce, protože všechny moje erasmácký úkoly, který mi ještě zbývaji, budou už "jen" písemně (kromě ústní zkoušky z italštiny, tý se ale nebojim), takže už mě nečeká nic nepříjemnýho. Zaplaťpánbůh...


sobota 23. listopadu 2013

Univerzitní (ú)spěchy

Tak jen pro začátek...jsem děsně unavená! Ale fakt úplně příšerně moc! Dneska jsem celej den strávila v Hampton Court Palace, což je rozhodně jedno z nejkrásnějších míst v Londýně. Doporučuju!


Hampton Court Palace...a co teprve vevnitř!


A vůbec, celej tenhle týden byl pro mě fakt náročnej, jelikož jsem týden předtím vesele prokrastinovala nad Infernem (od D. Browna, mimochodem fakt shit, ale na prokrastinaci ideál), takže se to na mě teď navalilo. V pondělí mam tu svojí slavnou prezentaci, hned potom několik deadlinů. Zabila bych se, fakt.
 
Na prezentaci a ostatních restech jsem od úterý do pátku pracovala tak usilovně, že mam místo očního bělma oční rudmo a mozek mě vyloženě fyzicky bolí. Ale prezentaci mam hotovou! Teď to tam ještě před tou bandou Angličanů, který mě mají za exotickou vopici, přednést. Fakt se těšim. A zcela reálně uvažuju nad tim, že si dam předtím panáka na kuráž, což by u mě znamenalo, že budu zlitá jak hovado, což by mi ale na druhou stranu zas tak nevadilo. Ještě to budu muset promyslet...
 
A teď teda k tomu Italovi...aby bylo jasno, Ital se mi nelíbí, mam svýho muže a tak to je a bude...
 
Ale!
 
Možná už jsem se tady zmiňovala, že jednim z mých předmětů je italština. Takže mě napadá jedno pravidlo pro studium jazyků a to: nabrkněte si rodilýho mluvčího, pro studium je to nebývalá výhoda. Mně se to teda povedlo bezděčně a vlastně ani nevim jak. Svojí fyzickou krásou si nejsem zcela jistá a co se týče krásy vnitřní, všichni víme, že tou teda rozhodně neoplývam. Domnívam se, že jsem ho natolik zaujala tim, že jsem poměrně neklidná a vzteklá, což on velmi oceňuje.
Takže se na mě furt usmívá jako měsíček na hnoji, říká mi, jak jsem cute a podobný ptákoviny a hlavně...furt se mě ptá, jestli nechci v italštině s něčim pomoct nebo něco opravit, což já samozřejmě chci, žejo. Aneb, jak by řekla moje maminka: "To bys byla blbá, kdybys toho nevyužila!"
No a co dodat...snad jen to, že mi italština fakt jde :-D
 
Takže vytuněný pravidlo pro studium italštiny: nabrkněte si Itala, což provedete tak, že se budete chovat jako vzteklá kráva.

Funguje to!

A když už jsem u těch mých (pravda, téměř neexistujících) univerzitních úspěchů, musim se zmínit o tom, že "moje" univerzita hraje v Thorovi 2! Což už určitě každej viděl...kromě mě, samozřejmě.


Takže nemůžu říct, jak velkou roli tam univerzita má, ale podle traileru to vypadá, že docela i velkou (0:28 - ten komplex budov jak na ně míří cosi ošklivýho směrem od řeky).

A když už jsme u toho Thora...



Zdroj

V pondělí se za mě pomodlete...because I´m worth it.

pondělí 18. listopadu 2013

Volání primitivních potřeb

Každej, kdo mě zná, ví, že v mase moc nejedu.
 
Každýmu, kdo mě zná, bych chtěla říct, že jsem do sebe právě narvala čtvrt kila hovězího a cítim se výborně.

Zdroj


To máte tak...
 
Už přes dva měsíce žiju téměř bez masa. Jednak je tady celkem drahý a taky tady nerada vařim, protože se dvěma pidi pánvema a jednim pidi nožem se vaří dost blbě. Fakt jo. A tak točim furt dokola kuskus, rejži, těstoviny, kuskus, rejži, těstoviny, což je rychlý a levný.
 
Což znamená, že kuskuso-rejžovo-těstovinová krize prostě musela přijít. A přišla. Včera. Já už to prostě nejsem schopná pozřít a i když o tom píšu, tak se mi zvedá žaludek!
 
Takže jsem v rámci krize celý včerejší odpoledne strávila místo učení nad videama od Koko, který už jsem sice viděla, ale to mi bylo úplně jedno. Už bych svoje počínání ani nenazvala prokrastinací, to bylo totiž čirý zoufalství.
 
V noci jsem pak snila o všem tom úžasnym jídle.
 
Dneska jsem při cestě ze školy zašla do obchodu. To mletý hovězí na mě vyloženě volalo. Neodolala jsem. Doma jsem pak stvořila obří burger ze čtvrt kila masa a sežrala ho rychlostí světla. Celej.
 
Takže...maso je fajn. Někdy. To je asi moje dnešní poselství :-D
 
Příště už konečně musim napsat, jak se do mě zamiloval Ital, což bude asi zajímavější než moje rande se čtvrkilovym hovězim...
 

čtvrtek 14. listopadu 2013

How are you?

Zřejmě nazrál čas na další hnojokyd...
 
Takže:
 
Proč se mě tady ksakru furt někdo ptá, jak se mam? Je to vážně nutný, odpovídat na tuhle otázku 30x denně, někdy i několikrát jednomu člověku? Protože když se mě tatáž osoba zeptá už popátý ve stejnej den, připadam si vážně jak u debilů. Jsem Češka, tak je jasný, že jsem nasraná prakticky od rána do večera! Netřeba se ptát!
 
Dneska ráno jsem se vzbudila s chřipkou, kterou v mym okolí teď trpí nebo trpěl snad každej. Do školy jsem musela už na první hodinu. Obligátní "how are you" otázce jsem se ani tentokrát nevyhnula. V 7 ráno, s pocitem na blití jsem chtěla dotyčnou osobu už vážně poslat do prdele. Nicméně jsem se v rámci zachování tváře a přátelských vztahů udržela a s křečovitym úsměvem odpověděla, že je příliš brzo na to, abych o tom vůbec mohla přemejšlet.
 
Jsem neslušná a nevychovaná, ale tuhle otázku prostě většině lidí nepokládam. Protože mě zcela upřímně zajímá předevšim to, jak se mam já. A jsem naprosto přesvědčená o tom, že to takhle mají i všichni ostatní. Proč pokládat takhle debilní otázku jen proto, aby nestála řeč? Je nutný mluvit, když nemáme co říct? Neni.
 
A ještě se musim zmínit o tom, že už vážně nemůžu vystát Holanďanku. Je jí proboha 19, je z nás na bytě nejmladší a pořád chodí a říká nám, co máme dělat, aby to bylo správně. A tak nám neustále připomíná, ať zhasínáme na chodbě, ať si zapínáme větrák při vaření a tisíc dalších věcí, který každej proboha ví. Říká nám dokonce i co je zdravý jíst, kolikrát denně, co není zdravý a já už jenom čekam, až mi řekne, kolikrát denně se mam jít vyčůrat, aby to bylo podle jejích představ.
 
Tohle její chování mě začalo vytáčet natolik, že jsem to nevydržela a záměrně se chovam jak dětinská blbka. Takže chodim a rozsvicim na chodbě, nezapínam si větrák při vaření a dělam všeobecně přesnej opak toho, co Holanďanka vyžaduje, což vede k tomu, že to připomíná ještě častěji.
 
Jsem si vědoma toho, že tim roztáčim nekonečnej kolotoč a že je moje jednání šíleně nedospělý a blablabla, ale já si prostě vážně nedokážu pomoct. Ne, NEDOKÁŽU. Ta úžasná radost, která mě naplňuje pokaždý, když můžu na chodbě rozsvítit, je prostě nepopsatelná. Připadam si jak Zorro Mstitel a je to vážně skvělej pocit! S-K-V-Ě-L-E-J!
 
Zatracená chřipka...
 
Koukam, že na chodbě se nesvítí...

 

pondělí 11. listopadu 2013

Pozdrav pro strýce Kadla

Přesně za dva týdny mě ve škole čeká prezentace, ze který jsem začala mít pekelnej strach hned ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že mě něco takovýho čeká. Momentální stav věci je ten, že se mi chce zvracet, jen co si na tu prezentaci vzpomenu, což prakticky vylučuje možnost na ní pracovat...ale na druhou stranu už mam v záloze báseň, jak to za ty dva týdny bude vypadat:
 
Až to řádně poseru,
tak se nahlas zasměju.
Zasměju se z plna hrdla,
protože jsem trochu prdlá
 
...a zdravim strýce Kadla
 
 
Já vim no...
Zdroj


neděle 10. listopadu 2013

Pahejl

Nedávno jsem na cestě na nákup potkala slečnu, který se na ruce se zaťatou pěstí pohupovala kabelka. Ona kabelka svym vzhledem nechtěně přitáhla můj zrak, načež mě slečna zpražila pohledem tak, že se mi skoro rozklepaly kolena. A tak si myslim, že jsem definitivně přišla na to, co ohledně řeči těla znamená tzv. "Gucciho pahýl"...

Zdroj

 a to: "Jestli tě jen napadne, že moje kabelka je fake, rozbiju ti hubu!"

čtvrtek 7. listopadu 2013

Psychla vypsychlá

Tak jsem zase v Londýně! Nutno podotknout, že pořádně vypsychlá...
 
Tímto bych světu ráda oznámila, že oficiálně nesnášim lítání a nebudu dělat drsňačku, protože jí očividně nejsem. V letadle je mi vždycky pěkně blbě, před očima mam obrázky z toho dokumentu o leteckých katastrofách a mam konstantní pocit, že bych kyslíkovou masku potřebovala pořád...nebo možná radši masku s rajskym plynem. Ne, prostě to nemam ráda a nikdy to mít ráda nebudu! Kdo může mít rád skutečnost, že má pod sebou obrovskou ďouru a nic ho v tom vzduchu vlastně nedrží? No já teda rozhodně ne!
 
Okolnosi mýho odletu navíc vůbec nebyly idylický, jak už to tak u mě bývá. Začalo to už včera ráno. Při pohledu do zrcadla jsem se totiž trochu zděsila. To víte, moje tvář za těch 50 dní, co jsme se s mužem neviděli jaksi odvykla kontaktu s mužskou vousatou tváří a když se teď naše tváře opět potkaly, nezůstalo to bez následků...aneb probudila jsem se s úžasnou vyrážkou kolem huby (aspoň vim, že to s tim líbáním příště nesmim tak přehánět).
 
A teď přemýšlim, koho sama sobě momentálně připomínam a trochu mě děsí, že to je asi nejspíš Joker.

Zdroj

Jo, když tak koukam na tu fotku...jsem fakt jak Joker. Akorát to mam teda ještě pod nosem a na bradě (Joker se ještě má, jakej je to krasavec).
A taky nevim, jestli bych to měla určitě něčim namazat nebo jestli bych to spíš určitě mazat neměla...nerada bych děsila okolí ještě víc, než to dělam teď. Co mam dělat?! Mazat/nemazat? Zahrabat se/nezahrabat? Pomoc!
 
Lišej okolo huby by ale ještě nebyl to nejhorší...náš pes se totiž včera odpoledne začal tvářit tak, že to vypadalo, že zcela jistě během několika minut bídně zhyne. Jen tragicky ležel, odmítal vstát a když vstal, byl nakrčenej se svěšenym ocasem a občas bolestivě kníknul. No, vypadal fakt příšerně:

Marod

Když se mýmu psovi něco děje, zpravidla nevim, co mam dělat a chce se mi brečet. A ono se mu něco děje často, protože je to tak trochu hérečka.
No, tak jsme jeli na pohotovost. Jestli by někoho zajímala diagnóza, tak to byly zaražený prdy (zjištěno po důkladném zrentgenování celýho psa včetně celýho páníčka, kterej musel držet). Za zaražený prdy jsme zaplatili 800 Kč. Sláva.
Nicméně ho to trápilo ještě dneska, když jsem odjížděla (nebo možná dělal, že ho to trápí, protože jsem odjížděla, ale to u něj člověk nikdy nepozná). A tak jsem se cítila fakt naprosto příšerně, že ho zase opouštim, ještě když je chudák takhle nemocnej.
 
Celou dlouhou cestu letadlem, autobusem, vlakem a pak opět autobusem jsem o něj měla strach, takže jsem teď šíleně unavená z cesty a ještě z těch všech nervů a vlastně ani nevim, proč, já kráva, sedim a píšu tenhle článek, když bych si zatraceně měla spíš jít lehnout.
 
Tak já asi jdu...

úterý 5. listopadu 2013

Blablablabla...bla

Dneska jsem ve správně rozplizlý náladě, abych napsala akorát tak nějakej patetickej humus. Takže se mi do toho logicky moc nechce, protože dopředu vim, jak blbě to dopadne.
 
Všichni mi říkali, ať domů nejezdim, že se mi pak bude těžko vracet. Já se smála, že je to blbost a ještě když se v sobotu podvozek letadla odlepoval od země, říkala jsem si, jak je fajn, že se do UK budu vracet.
 
A teď tu sedim na svym krásnym gauči, ve svym krásnym obýváku, vedle mě rozvalenej můj krásnej pes (už mi tady chybí jen můj krásnej a úžasnej muž, kterej je v práci) a mě se fakt nechce letět zpátky. Jak by taky jo, když jsem se předchozí dva dny měla jak prase v žitě...
 
Dostala jsem dárky opožděně k narozeninám a předčasně k svátku a já dost ráda dostávam dárky.
 
Byla jsem se projít po centru a Praha už má takovou tu vánočně-zimní atmosféru, kterou miluju.
 
Neskutečně jsem se přežrala na running sushi a druhej den jsem to završila na nostalgickym obědě v menze.
 
Taky jsem uvařila skvělou zelňačku a dneska chci upéct rohlíky.
 
Na Arkádách začali dělat bubble tea! Jestli do konce roku zkrachujou, budu fakt naštvaná.
 
Koupala jsem se ve vaně! A nemusela potom vytírat celou koupelnu včetně stěn!!!
 
Nepotkávam v kuchyni lidi, který neznam.
 
Všichni na mě mluví česky a mně to přijde vážně osvěžující.
 
A prostě se mi tady celkově líbí...a v Anglii se mi taky líbí, ale tady je to mnohem lepší, protože jsem tady doma. Nicméně ve čtvrtek musim zase zpátky. Ale nechce se mi! Nechce, nechce, NECHCE!
 
Blablabla...zbytečnej článek.

středa 30. října 2013

AHA

Tak jsem zase jednou byla nadšená, že na můj blog chodí vytrvale každej den nějakej člověk z Velký Británie.
 
Dneska jsem zjistila, že ten člověk jsem já...
 
Ten AHA moment byl zhruba stejně intenzivní, jako když jsem nedávno zjistila, že českej "hemenex" je vlastně "ham and eggs"...


Zdroj


A v minulym článku jsem zapomněla zmínit, že mě za poslední 3 dny už dvakrát posral pták...

pondělí 28. října 2013

Dítě štěstěny

Začínam zcela vážně uvažovat o tom, že bych do toho letadla v sobotu lézt možná fakt neměla...
 
Všude je to totiž jen samej error:
 
1) Kartička v knihovně mi pořád nefunguje. Nikdo pořádně neví proč. Vždycky se mě jenom zeptají, jestli jsem zaregistrovaná, což je pitomost, protože kdybych zaregistrovaná nebyla, neměla bych tu kartu, kterou ten člověk, přitom, co se mě ptá, drží v ruce. Když řeknu, že samozřejmě, že zaregistrovaná jsem, jen na mě bezradně koukají, něco si napíšou a tak to jde pořád dokola. Vidim to tak, že jestli budu mít štěstí, kartičku mi zprovozní poslední den mýho pobytu tady. Je to blbý bejt student a nemoct si půjčovat knížky z knihovny, když všichni vyučující předpokládaji, že člověk tuhle možnost jaksi má...
 
2) V obchodě jsem koupila dvě Oyster cards pro mamku a ségru. Když jsem je jela vyzvednou, chtěla jsem karty nabít, ale ouha...byl tam nějakej error. Tak jsem šla na Victorii na informace, kde se každej den musí protočit tisíce lidí. Když jsem vystála dlouhatánskou frontu, pán moje karty zkontroloval, načež mi řekl, že je to fakt divný, že s tim se ještě nikdy nesetkal (!!!). Šel se poradit za dalšíma lidma za přepážkou, který taky vůbec netušili, v čem je problém, takže jsem na několik minut zastavila na celých informacích provoz. Holt typickej problémovej zákazník, no. Nakonec jsem musela koupit další dvě karty, který už fungovaly, ale ještě nevim, jestli mi za ty dvě prokletý vrátí peníze, protože jsem už vyhodila účet.
 
3) S holkama jsme přes internet kupovaly lístky na moderní balet do Royal Opera House. Všem jejich lístek přišel...mně ne. Budu to muset začít řešit.
 
4) Každej v bytě má klíč od svojí skříňky v kuchyni, aby si obsah mohl zamykat. Já mam taky klíč...kterej ale nepasuje vůbec nikam.
Jsem si zcela jistá, že kdybych si někam šla stěžovat, řekli by mi, že s tim se ještě nikdy v životě nesetkali a tim by to skončilo. Takže jsem se rozhodla, že to necham plavat a budu doufat, že mi mojí skříňku nikdo nevyžere.
 
5) Kreditka z ničeho nic přestala fungovat a hází jen starej dobrej error.
 
5) A mobil se mi sám vypíná a sám si přeřizuje čas v dobu, kdy se čas nepřeřizuje...asi je posedlej zlym duchem...nebo je to tim, že je prostě můj.
 
Takže tak.
Já mam problém (a nějakej problém mam vždycky) a osoba, co mě má zachránit, většinou neví, jak mě má zachránit, protože se s mym problémem ještě nikdy nesetkala.
Vtipný třeba bylo, když mi zubař před pár lety nedopatřenim provrtal kořen zubu a pak mi přes ten provrtanej kořen napumpoval do dutiny zubařskej cement. Na ORL mi pak taky řekli, že to teda ještě neviděli. Vyndat se to pokoušeli jednou...neúspěšně a tak mě aspoň uklidnili tim, že se to za několik desítek let rozpadne.  Jen aby se to nerozpadlo až po tom, co se rozpadnu já...
 
A tak musim na závěr říct, že s tunou svých problémů a cementem v dutině,
žiju už celkem rutinně...
 
(V minulym životě jsem asi musela bejt pěkná svině)
 
 
 

sobota 26. října 2013

Střípky 3

Tenhle týden jsem se hodně učila, topila se v hektolitrech černýho čaje, poprvé viděla Mary Poppins, kterou už všichni ostatní viděli asi popadesátý, několikrát si udělala radost a celkově jsem se prostě měla fajn. A dozvěděla jsem se jedno důležitý moudro! Na Greenwich Marketu mi jedna stará pani a odbornice na klobouky řekla, že neexistuje nic horšího, než nosit kloubouk, kterej vám nesluší.

Pak jsem taky jako obvykle skypovala s mužem, kterej mi řekl, že až přijedu, už se fakt "zcela závazně" musíme rozhodnout, kde a kdy bude svatba. Ty brďo, zcela závazně, jo? Nechce se mi tomu věřit, ale ono to vypadá, že já se snad fakt vdam. Neskutečný! Bude ze mě manželka a přitom se cítim tak na patnáct...budu asi dost vtipná manželka...a celý to zní prostě dost vtipně.
Takže prohlížim svatební časopisy a jsem upřímně celkem bezradná ohledně...tak nějak všeho. Jak si má člověk vybrat jeden den, jedno místo a hlavně...jen jedny šaty?! Nevim!
 

A když už jsem u tý svatby, moc se mi líbí tohle:

 

Ve škole mě fakt dostala jedna Turkyně - Erasmačka. Máme spolu kurz a tenhle týden jsem jí viděla poprvé a to ještě přišla na posledních 5 minut. Ta si s tim teda hlavu neláme...asi bych se taky v hlavě měla přepnout na režim "Erasmus - nikdo od tebe vůbec nic nečeká, tak klid, prosimtě".
Taky jsem poznala Amandu - je to Londýňanka, studuje tady tvůrčí psaní a žije s přítelem, kterej je o dost starší, než ona a je to hudební skladatel. Řeknu vám, těžko si dokážu představit zajímavějšího člověka, než je ona.
A ve školním autobuse jsem došla k pár zajímavým zjistěním:
1) Usnula jsem a v tom polospánku jsem naprosto perfektně rozuměla i těm studentům, který totálně drmolí. Pak jsem se probudila a moje rozumění se snížilo o 50%. Z čehož logicky vyplývá, že bych se zřejmě měla pokusit navodit si nějakej stav konstantního spánku.
2) Musela jsem v autobuse zase stát a ještě k tomu fakt brzo ráno. Tentokrát jsem nebyla ani naštvaná...jen jsem se usilovně snažila držet balanc (protože jsem díky tomu, jak byl narvanej ani nemohla stát bokem ve směru jízdy) a  rezignovaně přemýšlela o tom, proč člověk nemá čtyři nohy. Nebo aspoň tři.
Chápu, že máme ruce...ale bylo by přece mnohem výhodnější mít k nim ještě dvě nohy navíc, ne? Byli bychom mnohem rychlejší, líp by se nám držela rovnováha, prostě něco jako kentauři. Jo a nepotřebovali bychom židle. Prostě samý výhody...
A tak fakt nechápu, že to evoluce už dávno nějak nezařídila.  
 
Moje příprava na witchcraft (kde ode mě ale stejně nikdo nic nečeká):
Aspoň, že se to dá dělat v posteli

 Mučení (který ode mě ale stejně nikdo nečeká):
Pořád tam jen volaji Satana a tak...
 
 
Strašně dlouho jsem se rozmýšlela, jestli Sleek paletku opravdu potřebuju. Pak jsem si teda řekla, že jí fakt nepotřebuju, načež jsem se sebrala a slavnostně si jí šla koupit. A když jsem zjistila, jak moc je úžasná, šla jsem si koupit ještě jednu...ach jo.

Jo, je to zapatlaný, ale jakmile na to jednou šáhnete, nespraví to už ani víla Amálka
 
 
Tenhle týden se pravidelná středeční holčičí večeře konala u Italky. Bylo to fajn, až na to, že jí už tak trochu sexuálně haraší a nám ostatním se celej večer nepodařilo změnit téma, i když jsme se o to už fakt zoufale snažily. A tak jsme při jídle musely poslouchat historku o vagině se zubama, která příležitostně ukusuje penisy (je to prý film) a podobně. Další historky byly ještě horší než ozubená vagina a tak myslim, že vás jima oblažovat snad ani nebudu. A jako dárek měla každá z nás u talíře kondom...prostě bizár večer, no :-D 
 
Večeře u Italky
 
 
V areálu školy se opět natáčí. Tentokrát je to fakt velký a prý by tam měl hrát Hugh Grant! Každopádně mě baví to sledovat a je super, že nám, studentům, ani nemůžou zakázat se tam motat. Když tak o tom přemýšlim, jsou tam zaparkovaný nějaký luxusní karavany...možná bych mohla zkusit Hugha navštívit. Byl by jistě nadšenej...

Všimněte si, jak filmaři dělají, aby to vypadalo, že za plotem rostou keře :-)

Veteráni
 
 A za chvíli přijede mamka se ségrou, tak já letim je vyzvednout. A za týden na pár dní domůůů!
 
Doufam, že se máte fajn!
 
 
 

středa 23. října 2013

Máte rádi koláče?

Dneska tak trochu na vážnou a nepopulární notu...

Myslim si totiž, že když už ten blog tak jako mam, asi bych neměla čistý svědomí, kdybych se o tomhle tématu aspoň krátce nezmínila, právě v dobu, kdy je aktuální.

Když jsem ještě byla v ČR, bavilo mě při jízdě autem sledovat předvolební billboardy. Nejvíc mě zaujal billboard ČSSD:

Zdroj

Znáte ten pocit, kdy něco vidíte a nějak vám to nesedí. Je to zkrátka špatně. Tak to jsem přesně měla s timhle billboardem. Pak mi došlo proč...ten slogan je přece totální nonsense.
To si jako ČSSD představuje, že až se bude hlasovat o "dobře prosperujícim státě", zvednou ruku, jako že jsou pro, zatímco ostatní budou hlasovat proti? To je zhruba stejný, jako kdybych chtěla prosadit, aby mě všichni muži bezmezně milovali.

Nicméně jsem přesvědčená o tom, že člověk, kterej ten slogan vymyslel, vůbec nebyl blbej. Jen trochu blbě předpokládal, že jsme blbý my... A předpokládal, že naletíme na tuhle (z mýho pohledu) nebezpečnou rétoriku, která slibuje jen to, že bude dobře, přičemž se na tomhle stavu "všeobecný dobrosti" nebude muset nijak pracovat, protože on prostě bude bezproblémově nastolenej.

A známý "bez práce, nejsou koláče" je sice klišé, ale zároveň je to taky univerzální pravda. Zatímco ten slogan v podstatě hlásá něco jako: "bez práce, budou koláče" - stát bude "dobře fungovat" a stačí to jen "prosadit" proti těm špatným.
A tak je mi líto, že lidi na to "bez práce, budou koláče" ještě pořád slyší a stahujou pak dolu nás, co dostaneme nějaký ty koláče za těžce odvedenou práci (což by teoreticky byla cesta k úspěchu), ale někdo pak přijde a chce nám ty koláče vzít a dát je těm, co tu práci odmítaji. Což vede k tomu, že my, co chceme koláče za práci, jsme nasraný a demotivovaný, takže nás ta práce nebaví a flákáme jí. A tak postupně produkujeme míň koláčů. A najednou nastane situace, že je míň a míň koláčů a začíná bejt dost problém s tim, aby dostali koláč i ty, co nepracujou. Nicméně přerozdělovači koláčů jich mají pořád dost, jsou totiž u zdroje. A tak slibujou, že pokud zůstanou i dál u zdroje, všechno bude dobrý. A bez práce! A pro ty, který tomu prd rozuměji a pracovat nechtějí, je mnohem snazší věřit tomu, že něco bude bez práce, než hejbnout zadkem.
A tak to jde postupně do háje a máme se blbě všichni...
 
 A ještě jsem chtěla jednu věc...nemám ráda, když někdo říká, že si nejde vybrat, koho volit, protože jsou všichni špatný nebo když někdo další říká, že volí nejmenší zlo. Mně totiž přijde, že takhle to přeci chodí v reálnym životě s každou volbou. Musíme se smířit s tim, že naprosto ideální situace a tak i možnosti ideální volby prostě reálně neexistujou (a obzvlášť ne v tak složitý věci jako je politika státu).

No, já mam moc ráda koláče a nechci je bez práce. A jsem vždycky ráda, když to můžu svým hlasem dát najevo (což teda bohužel tentokrát zrovna nemůžu).


pondělí 21. října 2013

ROLE

Kalhoty jsou dole,
napadá mě role!
 
Nebyla to role letní,
byla totiž toaletní.
 
aneb když jdete v noci potmě na záchod, napadnou vás různý věci...
 
A ráno jsem se probudila s úžasnym zarudlym beďarem, geometricky naprosto přesně uprostřed čela. Super. Vypadam jak hororová verze princezny se zlatou hvězdou na čele.
 
Fakt se mi krutě nechce jít mezi lidi...
 
Zdroj
 
Krásný pondělí všem!
 

neděle 20. října 2013

Střípky 2

5 týdnů v Londýně je za mnou a já musim konstatovat, že se mi to tu snad líbí čím dál víc. Už jsem asi psala něco o tom, jak svobodně na mě tohle město působí...a to je právě to, ta všudypřítomná svoboda projevu. Oblast, kde mě to nejvíc bere je samozřejmě móda. Mohla bych například celej den stát v centru a pozorovat lidi, co okolo mě prochází. Ta atmoféra je fakt úžasná a nakažlivá. Vážně to na Londýně zbožňuju.
A tak si říkam, že bychom to my, Češi, taky měli trochu rozjet, nebát se a nebejt tak zaprděný. Móda je umění a hra, úžasnej způsob sebevyjádření! Takže si okolo krku klidně uvažte velikou mašli a nebo si na hlavu naražte klobouk po babičce. Možnosti jsou obrovský a omezení žádný! Třeba se pak na Módním pekle, v sekci inspirace, nebudeme muset koukat na tohle.
 
A abych se zase jednou neřídila vlastními slovy, pořídila jsem si v dnešní době téměř uniformní kabelku:

Co nadělam, mně se ty cvoky prostě líbí

Ve středu jsem připravovala už tradiční večeři pro holky. Tentokrát to bylo kari, na kterym jsme si fakt pochutnaly. Po večeři jsem se na chvíli vzdálila od stolu, abych odnesla špinavý talíře a když jsem se vrátila, uviděla jsem na stole koláč a nádherně zabalený dárečky k mým pondělním narozeninám. Vážně jsem vůbec nic nečekala, a tak mě to strašně dostalo. Skoro se mi až chtělo brečet :-)

Prý tohle pečou v Itálii, bylo to jako náš mřížkovej koláč...

A tady jsou dárečky (ještě chybí přívěšek na klíče)...je vidět, že mě holky za těch 5 týdnů stihly dostatečně poznat :-)

A teď něco, co mě tenhle týden pobavilo. Hlavní aktér: nečekaně Ital.
Přišel do kuchyně, kde jsme s Holanďankou večeřely. V kuchyni ale nic nepotřeboval, přišel si pro pochvalu. Byl totiž čerstvě u kadeřnice a vrátil se s takovym tim momentálně děsně modernim střihem - po stranách nic, nahoře dlouhý. Holanďanka si obecně servítky nebere a tak mu na to řekla, že se jí to víc líbilo předtím. Já mu řekla, že ok. Strašně ho to ranilo, že jako jenom ok! Koukal se, jako kdyby mu spadly hračky do kanálu a zkroušeně odešel. Když za ním zaklaply dveře, málem jsme se počůraly smíchy.
 
Další věc, který jsem si všimla je, že...žeru! Vážení, já tady tak strašně žeru! Když jsem včera večer přišla domů, byla jsem hladová jak vlk. Chtěla jsem si něco rychlýho uvařit, ale v kuchyni byla obří banda Španělů a já jsem se zrovna nepotřebovala příliš socializovat, tak jsem si řekla, že se radši spokojim s něčim "suchym". Nafutrovala jsem do sebe banán, balíček čipsů (prase, žejo) a jánevimcoještě a když Španělé odešli, šla jsem do kychyně s tim, že si udělam kuskus, trochu ho snim a zbytek dam do lednice. No, samozřejmě jsem ho sežrala všechen!
Na druhou stranu bych řekla, že za těch 5 týdnů mam nachozeno už tak 250 km (spočítáno zhruba dle informací kamarádky s krokoměrem), což je docela slušný.
Každopádně fakt netušim, jak na tom jsem...nemam váhu, ani zrcadlo a tak si budu asi vesele žrát dál.
 
A!!! Za týden mě přijede na několik dní navštívit mamka se ségrou a já s nima potom poletim na pár dní domu. Děsně se těšim!
Samozřejmě hlavně na muže a na tohohle zvířouna:

Výraz: "Paničko, vim, že jsem strkal hlavu, kam jsem neměl a teď jí mam plnou ježků, ale mě to moc lákalo, tak se na mě prosimtě nezlob."

Výraz: "Jo, nejspíš bych tady ležet neměl, ale jestli mě vyhodíš, budu dost naštvanej!"
 
Jo a taky se těšim na svoje takový-ty-drobnosti, kterých každá máme pytel, utrácíme za ně majlant a vlastně je ani nepotřebujeme, ale hrozně rádi se jima obklopujeme, prohlížíme si je, přeskládáváme je a máme z toho úžasnej pocit, kterej ten, kdo ho nemá, nikdy nepochopí. Dneska jsem seděla na posteli a zálibně si prohlížela moje místní takový-ty-drobnosti: 
 
 
Mam jich tady tak málo! A tak se těšim na svojí sbírku broží, na to, že si na ksicht namaluju obličej zase jednou něčim jinym a tak dále...

Mimochodem...napadlo mě, že jsem mnohokrát slyšela i četla (myslim, že u K. Čapka), že ženy nejsou dobrý sběratelky, protože nemají tu pravou sběratelskou vášeň. To říkají samozřejmě muži. A já řikam: "pánové, přijďte se někdy podívat ke mně domů a až to tam uvidíte, popovídáme si o tom, co je to pravá sběratelská vášeň..."

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...